III.ÚS 154/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 154/12 ze dne 19. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M-art kovo, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2255, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2011 č. j. 7 Afs 62/2011-110, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, vydaný v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2011, č. j. 511/11 - 1200, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2007 č. j. 183769/07/077910/2672, a č. j. 183774/07/077910/2672, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2002 ve výši 61 380 Kč a za zdaňovací období 2003 ve výši 221 960 Kč a současně zrušena daňová ztráta za zdaňovací období 2003 ve výši 874 677Kč. Ve shodě se správcem daně prvního stupně přitom odvolací orgán (dále jen žalovaný) dospěl k závěru, že stěžovatel v rámci daňové kontroly neprokázal, že v roce 2002 skutečně nakoupil hutní materiál od společnosti LS - kovo s. r. o. v množství a ceně dle předložených účetních dokladů a že právě tento materiál následně prodal v roce 2002 a 2003 společnostem ELO Morava s. r. o., TETRAGON CB spol. s r. o. a K. O. - ocel spol. s r. o., a tedy neprokázal svá tvrzení o nákladech a výnosech ve výši, v níž byly uplatněny do základu daně. Oprávněně pak byla podle žalovaného z daňově uznatelných nákladů stěžovatele vyloučena i zprostředkovatelská provize vyplacená společnosti C.I.V. s. r. o. za zprostředkování obchodu (prodej skla) mezi stěžovatelem a společností MB Sving, neboť správce daně v řízení prokázal, že ke zprostředkování tohoto obchodu zprostředkovatelem - společností C.I.V. s. r. o. - nedošlo. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 7. 2011 č. j. 10 Af 30/2011-56, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Předně neuznal námitku prekluze práva dodatečně vyměřit daň za zdaňovací období r. 2002 a 2003 s odůvodněním, že úkon způsobilý přerušit běh této lhůty - daňová kontrola za uvedená zdaňovací období - nebyl učiněn (dne 3. 10. 2005) toliko formálně, o čemž svědčí nejen účel kontroly, ale i protokol o jejím zahájení, jakož i výzva správce daně (z 9. 1. 2006) obsahující konkrétní zjištění, jež založila pochybnosti správce; daňová kontrola proto nebyla projevem libovůle správce daně a způsob jejího zahájení a provedení neodporuje zákonu. Na námitku stěžovatele o porušení jeho procesních práv v daňovém řízení soud odpověděl úsudkem, že při provádění daňové kontroly ani v procesu dokazování porušeny principy spravedlivého procesu nebyly; skutková zjištění správce daně mají oporu v provedeném dokazování, přičemž hodnocení důkazů je logické a odpovídá požadavkům § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Podle soudu stěžovatel v řízení nedostál své povinnosti dle § 31 odst. 9 tohoto předpisu, neboť nepředložil takové důkazy, jimiž by "podpořil" (tedy prokázal správnost a pravdivost) údaje v předloženém účetnictví; o situaci § 31 odst. 8 tohoto zákona zde tudíž nejde. V podrobnostech pak rozvedl průběh dokazování a hodnocení důkazů ohledně jednotlivých obchodních případů, včetně skutkových závěrů, k nimž v řízení (ve shodě se správními orgány) dospěl. K návrhu stěžovatele na provedení důkazů výslechem svědků (jednatele Ing. M. M. a zaměstnanců Mgr. M. S. a K. S.) vysvětlil, proč tyto důkazy (již v daňovém řízení provedené) pro nadbytečnost znovu neprovedl, a s podrobným zdůvodněním konečně soud odmítl jako neopodstatněnou i námitku vadného výpočtu daňového základu a daně za rok 2003. Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V rozsáhlém a podrobném odůvodnění jako neopodstatněnou nejprve odmítl (s odkazem na svoji konstantní judikaturu) námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, a naopak dovodil, že zde vyslovené závěry jsou nejen přezkoumatelné, ale i srozumitelné, logické a s ohledem na zjištěný skutkový stav odpovídají zákonu. K námitce, že soud zatížil své rozhodnutí vadou, pakliže neprovedl navržené důkazy (výslechem svědků), kasační soud konstatoval, že krajský soud se příslušnými návrhy řádně zabýval, a odůvodněně dopěl k závěru, že takové dokazování je nadbytečné; nepochybil pak ani v závěru, že rozhodnutí žalovaného není zatíženo vytýkanými vadami řízení v procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů správním orgánem. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem odmítl výtku, že dokazování v daňovém řízení bylo vedeno v rozporu s § 2 a § 31 daňového řádu a že na stěžovatele bylo nesprávně přeneseno důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 tohoto zákona, neboť zatížilo-li primárně důkazní břemeno ohledně prokázání oprávněnosti (daňové uznatelnosti) konkrétních nákladů stěžovatele (§ 31 odst. 9 daňového řádu) a ten svá tvrzení neprokázal, nebylo důvodu, aby to byl (ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu) právě správce daně, jenž by prokazoval existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. S podrobným zdůvodněním pak Nejvyšší správní soud odmítl i námitku týkající se (pouze) formálního zahájení daňové kontroly a uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně dle § 47 daňového řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů, že zahájení daňové kontroly nebylo formální a že nedošlo k prekluzi práva vyměřit daň. Za nesprávný též považuje postup krajského soudu, pakliže v řízení neprovedl navržené důkazy výslechy svědků, neboť správce daně podle jeho názoru důkazy, které provedl, nevyhodnotil v jejich vzájemných souvislostech, a přihlédl pouze ke skutečnostem, které "odpovídaly nebo zapadaly do jeho konstrukce pochybností..., že obchodní případy... se udály". Tvrdí proto, že dokazování v daňovém řízení bylo vedeno v extrémním rozporu s principy dokazování dle § 2 a § 31 daňového řádu, a nesprávně bylo na něj i přeneseno důkazní břemeno. Též namítá, že se žalovaný nevypořádal ani s jeho argumentací ohledně výše doměřené daně z příjmů právnických osob za rok 2003; v této souvislosti přitom odmítá názor Nejvyššího správního soudu, že správní žaloba byla v této části pro svoji "kusost snad nesrozumitelná", neboť podle jeho názoru z ní bylo možno zjistit konkrétní výtky vůči postupu správce daně při (ne)zohlednění výnosů z prodeje hutního materiálu, a důvodnost této námitky vyplývala i z běžného porovnání postupu správce daně při dodatečném stanovení této daně za rok 2002 a 2003. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní zá