III.ÚS 1559/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1559/17 ze dne 9. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Osvalda Tylečka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 1 Ads 44/2017-18 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2017 č. j. 78 Ad 8/2016-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 12. 4. 2016 byl stěžovateli přiznán příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), z důvodu služby ve vojenském táboře nucených prací v době od 1. 11. 1952 do 29. 11. 1954, tj. za 24,95 měsíců, a to v částce 375 Kč. Rozhodnutí stanovilo, že příplatek se stěžovateli vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru důchodu podle předpisů účinných před 1. 1. 1996. Ve výroku I. rozhodnutí vedlejší účastnice uvedla, že podle § 58a zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a § 98 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), se příplatek slučuje s důchodem, ke kterému náleží, a tvoří s ním nadále jeden celek. Podle § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se příplatek vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru podle předpisů účinných před 1. 1. 1996. Výrokem II. rozhodnutí vedlejší účastnice podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění snížila od 14. 5. 2016 stěžovateli starobní důchod z částky 16 680 Kč na částku 15 714 Kč měsíčně, s tím, že základní výměra důchodu činí 2 440 Kč měsíčně, procentní výměra 13 274 Kč měsíčně a zvláštní příspěvek k důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, 2 676 Kč měsíčně, celkem tedy 18 340 Kč měsíčně. 2. K uvedenému přepočtu důchodu ze strany vedlejší účastnice došlo z důvodu, že vedlejší účastnice na základě žádosti stěžovatele o přepočet příplatku k důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích zjistila, že důchod s tímto příplatkem byl přiznán a vyplácen ve vyšší částce, než v jaké stěžovateli náleží. 3. K námitkám stěžovatele změnila vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 23. 6. 2016 napadené rozhodnutí pouze v tom, že nesprávně uvedenou hodnotu 24,95 měsíců služby ve vojenském táboře nucených prací nahradila hodnotou 24,96 měsíců (bez vlivu na výpočet částky 375 Kč). Ve zbytku vedlejší účastnice napadené rozhodnutí potvrdila. 4. Stěžovatel napadl rozhodnutí o námitkách správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že zrušení nejvyšší přípustné výměry důchodu přijetím zákona o důchodovém pojištění s účinností od 1. 1. 1996 nemá na případ stěžovatele vliv, neboť podle přechodných ustanovení se jeho nárok posuzuje podle předpisů platných v době vzniku nároku, včetně ustanovení o nejvyšší přípustné výměře důchodu. Podle soudu tak vedlejší účastnice musela vzhledem k tomu, že stěžovateli vznikl nárok na důchod i nárok na zmíněný příplatek k důchodu přede dnem 1. 1. 1996, posuzovat nejvyšší přípustnou výměru důchodu podle dosavadních předpisů. Chybné stanovení důchodu nemohlo podle soudu založit legitimní očekávání stěžovatele. 5. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. II. Tvrzení stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje výši vypláceného důchodu i výši příplatku podle § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích za službu v táboře nucených prací od roku 1992. Uvádí, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 20. 4. 1998 mu byl důchod upraven tak, že mu byl od 14. 1. 1996 vyplácen celý příplatek k důchodu ve výši 375 Kč a důchod mu krácen nebyl. Vedlejší účastnice tedy v minulosti rozhodla tak, že příspěvek ani po 1. 1. 1996 krácen nebude, nyní však vedlejší účastnice, jakož i správní soudy, stojí na stanovisku, že po 1. 1. 1996 je krácení příplatku možné. 7. Stěžovatel předkládá svůj výklad shora citovaného přechodného ustanovení § 68 zákona o důchodovém pojištění a tvrdí, že podle tohoto ustanovení je třeba posuzovat nároky vzniklé před 1. 1. 1996. Pokud tedy stěžovatel po 1. 1. 1996 požádal o to, aby byl jeho důchod přepočten a příplatek mu byl s účinností od tohoto data přiznán v celém rozsahu, mělo mu být vyhověno, jak se ostatně stalo dne 20. 4. 1998. 8. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), neboť jej soudy neochránily před konáním vedlejší účastnice. Dále bylo porušeno právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť příplatek za službu v táboře nucených prací je stěžovateli významně pokrácen a kvůli tomu je pak následně značně snížen důchod. Dále stěžovatel tvrdí porušení rovnosti podle čl. 1 Listiny, neboť sice byly k 1. 1. 1996 zrušeny limity omezující výši důchodů, ale na stěžovatele se omezení má vztahovat i nadále. Konečně tvrdí stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soudy výkladem § 68 zákona o důchodovém pojištění spočívající v tom, že lze krátit důchody i po 1. 1. 1996, porušily obecné principy spravedlnosti. 9. Stěžovatel má za to, že napadené rozsudky jsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které brojí proti tomu, aby státní orgány vykládaly právní předpisy v neprospěch osob, které byly za minulého režimu nezákonně perzekuovány, a aby odnímáním dříve přiznaných nároků s nimi hrály nedůstojnou hru na zklamanou naději tím, že v jejich neprospěch mění výklad právních předpisů. 10. Stěžovatel dále odkazuje na několik nálezů týkajících se soudních rehabilitací a odškodnění křivd způsobených minulým režimem, ze kterých dle něj výše uvedené principy vyplývají. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Namítá-li stěžovatel porušení práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, nelze mu přisvědčit, neboť žádná procesní pochybení stěžovatel nenamítá, přístup k soudu mu byl zajištěn a soudy se jeho argumentací, která je opětovně zmíněna v ústavní stížnosti, dostatečně zabývaly. Právo na přístup k soudu ani právo na spravedlivý proces z povahy věci negarantuje ústavní nárok na úspěch ve věci. 14. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit, že by došlo k porušení práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vedlejší účastnice rozhodovala o výši důchodu, nikoli o náhradě škody. 15. Ústavním právem, které je ve věci stěžovatele aplikovatelné, je tak právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny, byť jím stěžovatel neargumentuje. Jak uvádí čl. 41 odst. 1 Listiny, uvedeného práva se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které dané ustanovení provádějí. Práva v režimu čl. 41 odst. Listiny však nejsou dána zcela k dispozici zákonodárci, neboť nesmí být popřena podstata a smysl práva ve smyslu čl. 4 dost. 4 Listiny. 16. Podstatou sporu je výklad intertemporálního ustanovení § 68 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož "o nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. lednem 1996, i když o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle předpisů platných před 1. lednem 1996". 17. Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyšly z výkladu, že právní vztahy vzniklé do účinnosti nové úp