III.ÚS 159/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 159/11 ze dne 21. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, č.j. 11 Tdo 422/2010-1589, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 8. 2009, č.j. 68 To 189/2009-1483, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 10. 12. 2008, č.j. 2 T 138/2007-1400, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roky. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že: 1. Obecné soudy neprovedly důkaz "kriminalistickým přepisem" zvukového záznamu jednání ze dne 29. 1. 2007, při kterém měl stěžovatel porušit povinnosti vedoucího oddělení cizinecké policie tím, že "udělil závazné pokyny" svým podřízeným, aby "v rozporu se zákonem" uznali doklady o zajištění ubytování žadatelů o povolení trvalého pobytu, které vystavila A. M. Stěžovatel dovozuje, že "pouhý protokol", který měly soudy k dispozici, představuje "jen zobecněný výtah" obsahu záznamu. Zdůrazňuje, že nezákonný pokyn "neudělil" a "z provedeného záznamu neplyne". 2. Obecné soudy se opomenuly zabývat jeho služebním postavením z hlediska předpisů správního práva, v důsledku čehož nezohlednily, že stěžovatel nebyl "oprávněnou úřední osobou", která by byla povolána k příslušnému rozhodování, resp. mohla "opatřit třetí osobě neoprávněný prospěch", ani "neprováděl dokazování", nýbrž toliko odpovídal za "zákonnost provedených řízení" na podkladě "podřízenými sdělených informací"; nikdo z podřízených přitom "jakoukoliv pochybnost ohledně vedených řízení" nedal najevo. Tím obecné soudy "porušily zásadu, že skutkovou podstatu trestného činu stanoví pouze zákon", neboť svým "posouzením rozšířily působnost zákona ve skutkové podstatě zneužívání pravomoci veřejného činitele i na osobu, která nemohla žádným způsobem pravomoc veřejného činitele v konkrétních řízeních". 3. Obecné soudy, tvrdí dále stěžovatel, nedostály uvedené "zásadě" též přehlédnutím neexistence právní normy, která by předepisovala, že nemovitosti označené v dokladu o zajištění ubytování musí být způsobilé k trvalému bydlení a že se v nich žadatelé musí zdržovat. Že nemovitost A. M. k trvalému bydlení způsobilá není, v řízení prokázáno nebylo. 4. Stěžovatel posléze oponuje skutkovým zjištěním obecných soudů, která se týkají jeho jednání vůči prap. P. N.; výpovědi jmenovaného svědka označuje za "zcela účelové", vnitřně nekonzistentní a odporující výpovědím svědků P. a S., kteří věrohodně potvrdili, že v provádění "pobytových kontrol" svým "podřízeným" nebránil, resp. v rozhodném směru na ně nevyvíjel nátlak. 5. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly otázkou, zda žadatelé splňovali podmínky pro vydání rozhodnutí o povolení trvalého pobytu ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, což je podstatné z hlediska hodnocení, zda byl "komukoliv" opatřen jakýkoli neoprávněný prospěch a v jakém rozsahu. 6. Stěžovatel konečně Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval "v rozporu se smyslem dovolání", neboť námitky, že některé skutečnosti prokázány nebyly, právně nepřípustně zaměnil s "napadáním skutkových zjištění ve věci". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, resp. námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod body č. 1 a 4), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení skutku (pod body č. 2, 3, resp. 5) a relativně samostatně stojí námitka pod bodem 6. Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny. Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí. Odvolací soud výstižně připomenul, že soud prvního stupně "provedl důkaz přímo záznamem na nosiči tak, jak je to zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení na č.l. 912 spisu", a není spolehlivého argumentu proti závěru obecných soudů, že přepisu Kriminalistickým ústavem Praha Policie České republiky zapotřebí nebylo (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2001), pokud záznam - přes svoji nikoli optimální kvalitu - nepostrádal při "velmi pozorném sledování" srozumitelnost, nehledě na to, že v dané věci byly k d