III.ÚS 1633/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1633/07 ze dne 6. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AREALIS s. r. o., se sídlem v Liberci, Masarykova 738/40, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem v Liberci, U Soudu 363/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, čj. 8 Afs 110/2005-82, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 7. 2005, čj. 59 Ca 10/2003-50, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2002, čj. 12745/150/02, a rozhodnutím Finančního úřadu v Liberci ze dne 27. 5. 2002, čj. 112459/02/192913/5326, 112461/02/192913/5326 a 112463/02/192913/5326, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 6. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatelky byly rozhodnutími porušeny zásady zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a dále právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, která jsou garantována Listinou základních práv a svobod. Z předložených kopií napadených rozhodnutí a kasační stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Finanční úřad v Liberci vydal výše uvedená tři rozhodnutí, kterými rozhodl dle § 27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "ZSDP"), o zastavení řízení ve věcech podání dodatečných přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1998, 1999 a 2000, která byla podána dne 24. 4. 2002. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 19. 4. 2002 byla zahájena u stěžovatelky kontrola daně z příjmu právnických osob za tato zdaňovací období; dle § 41 odst. 2 ZSDP tedy nejsou dodatečná přiznání ohledně daných období přípustná, a to až do ukončení úkonu směřujícího k přezkoušení správnosti daňové povinnosti. Proti rozhodnutím o zastavení řízení podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2002, čj. 12745/150/02, zamítnuto. Stěžovatelka podala správní žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 7. 2005, čj. 59 Ca 10/2003-50, zamítnuta. Taktéž následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, čj. 8 Afs 110/2005-82. V ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla tutéž námitku jako před správními soudy, a sice že správce daně se měl pokusit zjistit, zda stěžovatelka znala důvody pro podání dodatečných daňových přiznání a zda jejich podání připravovala (poukázala na usnesení sp. zn. II. ÚS 166/01); pokud dotaz na stěžovatelku neučinil, kontrola nebyla řádně zahájena (byla zahájena "neprocesně a pouze formálně"), a stěžovatelce tedy nemohlo být odepřeno právo podat dodatečná přiznání. Současně opakovaně uvedla, že správce daně věděl o úmyslu stěžovatelky napravit chybně přiznanou daň cestou dodatečného daňového přiznání, neboť věděl o výsledcích bezprostředně předcházející daňové kontroly (z kasační stížnosti Ústavní soud zjistil, že v době od ledna do dubna 2002 u stěžovatelky probíhala kontrola daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti), a byl stěžovatelkou informován, že dodatečná daňová přiznání jsou připravována (v kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že tuto informaci měl správce daně z "ústního styku"). Stěžovatelka poukázala na porušení zásady zákonnosti a zásady přiměřenosti - § 2 odst. 1 a 2 ZSDP; uvedla, že důvodem postupu provedeného správcem daně bylo pouze zdvojnásobení daňového penále. Proti Nejvyššímu správnímu soudu v rámci této námitky dále uvedla, že tento porušil její právo na spravedlivý proces, když vycházel z toho, že daňová kontrola byla řádně zahájena; Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky pominul skutečnost, že pokud správce nesplnil uvedenou povinnost "zjišťovací", nebyla kontrola řádně zahájena. Dále uvedla, že odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud opřel o nesprávná východiska, neboť si nesprávně vyložil právní názor vyjádřený Ústavním soudem v usnesení II. ÚS 166/01. Dle stěžovatelky Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému závěru, že argumentace věcí II. ÚS 166/01 je v jejím případě nepřiléhavá, neboť se týkala dodatečného přiznání na daň nižší, zatímco v případě stěžovatelky jde o dodatečné přiznání k dani vyšší (stěžovatelka uvedla, že úpravu daňového základu lze uskutečnit pouze tak, že výsledná daňová povinnost je v úhrnu vyšší - § 38p zákona o daních z příjmů), a dále stěžovatelka uvedla, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu není zřejmé, proč by se princip dovolené opravy omylu nemohl vztahovat také na případ, kdy daňový subjekt napravuje svůj omyl, následkem kterého původně snížil základ daně nesprávným časovým rozlišením nákladů (tj. na její případ, kdy podala dodatečná daňová přiznání na daň vyšší). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na rozdíl od předchozích řízení stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla jen jednu námitku, ve které tvrdí, že správce daně porušil svou povinnost zjišťovat před zahájením daňové kontroly, zda stěžovatelka zná důvody pro podání dodatečných přiznání (tím více, věděl-li z "ústního styku", že stěžovatelka dodatečná přiznání připravuje), proto daňová kontrola nebyla řádně zahájena a stěžovatelce tak nemohlo být upřeno právo podat dodatečná přiznání (stěžovatelka vyvozuje z § 41 odst. 1 ZSDP hmotné právo podat dodatečná přiznání). Tvrzenou povinnost správce daně stěžovatelka dovozuje z § 2 odst. 1 a 2 ZSDP - zásady zákonnosti a přiměřenosti. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v této souvislosti navíc vznesla dvě výhrady ve vztahu k argumentaci o usnesení II. ÚS 166/01. V dané věci se jedná o rozdílnou interpretaci § 2 odst. 1 a 2, ve spojení s § 41 odst. 1 a 2 ZSDP. Ke znění těchto ustanovení lze uvést následující. Z § 41 odst. 1 ZSDP vyplývá povinnost daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání. Tato povinnost, jakož i lhůta pro splnění této povinnosti, je vázána na skutečnost, že daňový subjekt zjistí, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová povinnost. Jedná se tedy o subjektivní povinnost (viz také 5. strana rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) se subjektivně stanoveným počátkem běhu lhůty pro podání dodatečných přiznání. Dle § 41 odst. 2 věty první ZSDP není dodatečné přiznání přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon (v daném případě daňová kontrola) směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za období, kterého by se dodatečné přiznání týkalo, a to až do ukončení tohoto úkonu (lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání se, dle tohoto ustanovení, přerušuje). V § 2 odst. 2 ZSDP je zakotvena zásada přiměřenosti (ta vyplývá také z § 16 odst. 1 ZSDP) a zásada součinnosti, když toto ustanovení stanoví, že: "Správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy." Dle § 2 odst. 1 ZSDP "při správě daně jednají správci daně v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení" (zásada zákonnosti). Krajský soud k námitce o povinnosti správce "zjišťovat" uvedl, že ze zásad zakotvených v § 2 odst. 1 a 2 ZSDP nelze takovou "poučovací povinnost" správce dovodit, a současně žádné (jiné) ustanovení ZSDP tuto povinnost správci přímo neukládá. Poukázal na to, že dle uvedených zásad je správce povinen dbát práv daňového subjektu; jejich ochrana a realizace však náleží daňovému subjektu. Konstatoval, že stěžovatelka se zahájení daňové kontroly dne 19. 4. 2002 účastnila, podepsala protokol o zahájení, neuvedla nic o tom, že by jí byly známy okolnosti pro vyšší daňovou povinnost (ačkoli sama tvrdí, že okolnosti znala již 2. 4. 2002), při zahájení daňové kontroly se nijak neohradila. Ke stěžovatelčině tvrzení o nemožnosti odejmout jí právo (podat dodatečná přiznání) založené § 41 odst. 1 ZDSP uvedl, že postupem dle § 41 odst. 2 ZSDP nedochází k odnětí práva podat dodatečná přiznání, nýbrž toto právo pouze nelze po dobu stanovenou v § 41 odst. 2 ZSDP vykonávat. Nejvyšší správní soud k dané námitce konstatoval, že podmínky pro podání dodatečného přiznání splněny nebyly (ve vztahu k zahájené daňové kontrole - znění § 41 odst. 1 a 2 ZSDP); nemůže na tom nic změnit ani stěžovatelčino tvrzní o povinnosti správce daně "zjišťovat". Uvedl, že pro posouzení přípustnosti