III.ÚS 1636/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1636/22 ze dne 2. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Spokojené Díly z. s., se sídlem Foglarova 1817/57, Kuřim, zastoupeného Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou se sídlem Kopečná 241/20, Brno, a 2) Česká komora architektů, se sídlem Josefská 34/6, Praha 1, zastoupená Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem Jana Želivského 2385/11, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 3 As 129/2021-62, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 3 A 5/2021-110, usnesení dozorčí rady České komory architektů č. 756 č. j. DR 2020-05 ze dne 17. 11. 2020 a usnesení dozorčí rady České komory architektů č. 757 č. j. DR 2020-05 ze dne 16. 11. 2020, spojené s návrhem na zrušení § 31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů a s návrhem na zrušení části čtvrté zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České komory architektů, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnosti se odmítají. II. Návrh na zrušení § 31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů a části čtvrté zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavnímu soudu byly doručeny ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shora jmenovaní stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků), když stěžovatel 1) svoje stížnostní námitky směřuje částečně též proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 2. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1626/22 ze dne 19. 7. 2022 spojil obě ústavní stížnosti ke společnému projednání. 3. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že stěžovatel 1) podal k Městskému soudu v Praze ("městský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Tvrdil totiž, že stěžovatel 2) nevyřídil řádným způsobem jeho podnět směřující k zahájení disciplinárního řízení s architekty Jakubem Kynčlem a Jiřím Kneslem (usnesením dozorčí rady České komory architektů č. 756 č. j. DR 2020-05 ze dne 17. 11. 2020 došlo k opětovnému zastavení disciplinárního zjišťování s Jakubem Kynčlem a usnesením dozorčí rady České komory architektů č. 757 č. j. DR 2020-05 ze dne 16. 11. 2020 došlo k opětovnému zastavení disciplinárního řízení s Jiřím Kneslem). Stěžovatel 1) měl za to, že jeho podnět nebyl řádně vyřízen, a tím byl dotčen ve svém základním právu na příznivé životní prostředí, a to kvůli možné nezákonné aktualizaci zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, k němuž mělo dojít v důsledku střetu zájmů jmenovaných architektů jako zpracovatelů aktualizace těchto zásad. Stěžovatel 2) však podnětu stěžovatele 1) nepřisvědčil a shora citovanými usneseními dozorčí rady opětovně zastavil příslušnou fází disciplinárního řízení ve vztahu ke jmenovaným architektům, čímž de facto potvrdil svá předchozí rozhodnutí, jimiž rovněž zastavil disciplinární řízení proti těmto architektům, když obdobným podnětem se již zabýval. 4. Stěžovatel 1) se žalobou, jež vyústila ve vydání rozhodnutí napadených touto ústavní stížností, domáhal toho, aby městský soud zakázal stěžovateli 2) pokračovat v porušování jeho práv, jež spočívá v nevyřízení podnětu a navazující stížnosti. Současně měl městský soud stěžovateli 2) přikázat obnovit stav před nezákonným zásahem tím, že zruší jeho usnesení o zastavení disciplinárního řízení. Městský soud však ústavní stížností napadeným usnesením žalobu stěžovatele 1) odmítl, neboť dospěl k závěru, že jednání popsané v žalobě nemůže být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní"). Stěžovatel 1) totiž svojí žalobou napadal toliko způsob, jakým stěžovatel 2) jeho podnět vyřídil, což nemůže představovat nezákonný zásah ve shora uvedeném smyslu. Stěžovateli 1) podle městského soudu nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení se členy České komory architektů, a protože není ani jeho součástí, nemohou rozhodnutí stěžovatele 2) zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti stěžovatele 1). Smyslem podnětu je iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů profesní komory, nikoliv rozhodování o právech a povinnostech stěžovatele 1) nebo třetích osob. Chce-li se ostatně stěžovatel 1) bránit proti aktualizaci zásad územního rozvoje kraje, právní řád mu k tomu poskytuje zvlášť určené nástroje v oblasti územního plánování s možností následného soudního přezkumu. Pokud však k tomuto účelu chce použít disciplinární řízení s autory příslušné územně plánovací dokumentace, míjí se s obsahem disciplinárního řízení. 5. Následná kasační stížnost stěžovatele 1) byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta (výrok I.) a výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Městský soud totiž podle Nejvyššího správního soudu řádně vyložil důvody svého rozhodnutí a učiněné závěry jsou podepřeny srozumitelnou a logickou argumentací. Jeho rozhodnutí je ostatně plně souladné s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4.2021 č. j. 1 As 394/2020-53 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz), který se týkal shodné právní otázky, kdy tehdejší žalobce byl zastoupen stejnou advokátkou jako nyní stěžovatel 1) a jeho tehdejší podnět směřoval k zahájení kárného řízení se shora jmenovanými architekty s tím, že v nyní zahájeném řízení se stěžovatel 1) snaží jen de facto zvrátit původní rozhodnutí stěžovatele 2). Nejvyšší správní soud však nemá důvod se od závěrů vyslovených v rozsudku č. j. 1 As 394/2020-53 odchylovat, když tento rozsudek byl podroben v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu a ústavní stížnost tehdejšího stěžovatele byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1571/21 jako zjevně neopodstatněná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). V naposledy citovaném usnesení přitom Ústavní soud zdůraznil, že ani podle jeho názoru nebylo v řízení zjištěno nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění stěžovatele 2) jako samosprávné profesní komory, když již tehdy Ústavní soud zdůraznil, že stěžovateli nesvědčilo žádné veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení vůči jmenovaným architektům. Smyslem podnětu je toliko iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů profesní komory, nikoliv rozhodování o právech a povinnostech podatele podnětu nebo třetích osob. Ani v rámci správního řízení podle Ústavního soudu neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba stíhána. 6. Nadto v nyní napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že i kdyby stěžovatel 2) shledal podnět stěžovatele 1) důvodným, nevedlo by to ke vzniku nároku na jakýkoliv další konkrétní postup. Nákladový výrok pak Nejvyšší správní soud odůvodnil tak, že stěžovateli 1) jako procesně neúspěšnému právo na náhradu nákladů řízení nenáleží a toto nenáleží ani stěžovateli 2) jako úspěšnému žalovanému, neboť - zjednodušeně řečeno - hájení jeho práv ve správním (soudním) řízení nepředstavovalo překročení agendy, kterou se zabývá v rámci své běžné úřední činnosti. Pokud se přesto k obraně svých zájmů nechal v rámci řízení zastoupit advokátkou, pak takto jemu vzniklé náklady nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat za účelně vynaložené. Stěžovatel 2) totiž má v daném řízení postavení orgánu veřejné správy v oboru své působnosti a za takové situace není zpravidla důvodné vynakládat prostředky za právní zastoupení. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatel 1) petitem ústavní stížnosti žádá zrušit v záhlaví citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu a usnesení městského soudu, když zároveň má Ústavní soud konstatovat, že se stěžovatel 2) nevypořádáním se s jeho podnětem ze dne 14. 5. 2020 a s navazující stížností ze dne 20. 10. 2020 dopustil jiného zásahu orgánu veřejné moci. Uvedenými rozhodnutími, respektive právě popsaným zásahem orgánu veřejné moci, pak bylo podle stěžovatele 1) zasaženo do jeho práv