III.ÚS 167/24 – Ústavní soud

III.ÚS 167/24 ze dne 19. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GPS Reality, a. s., se sídlem Korunní 1302/88, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 23 Cdo 1563/2023-590, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 32 Co 358/2015-350, rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. května 2015 č. j. 6 C 145/2013-285, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a a) M. B., b) M. M., c) L. H., d) P. J., e) H. Č., f) L. Š., g) M. Š., h) P. K., i) J. M., j) J. H., k) J. H., l) B. T. M., m) J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jako žalobkyně je vlastníkem ve výroku jeho rozsudku specifikovaných nemovitých věcí (výrok I). S odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř.") dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení a Českou republikou - Okresním soudem v Benešově. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud zejména uvedl, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení měla na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem naléhavý právní zájem. Vlastní rozhodnutí o určení vlastnického práva okresní soud odůvodnil tím, že rozpoznávací a ovládací schopnosti právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení byly v době podpisu smlouvy, kterými nemovité věci převedla na stěžovatelku vyloučeny. S ohledem na svůj duševní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení nebyla schopna posoudit následky právního jednání. Proto je její právní jednání nutno posoudit jako absolutně neplatné v souladu s relevantní právní úpravou. Pokud okresní soud ve prospěch stěžovatelky aplikoval § 150 o. s. ř., vycházel z toho, že stěžovatelka byla od prvního jednání ve věci ochotna předmětné nemovité věci na právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení převést zpět, poté co jí bude vrácena kupní cena a cena investic, kterou do uvedených nemovitostí v mezidobí vložila. Právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení však podle okresního soudu o uzavření dohody neměla zájem. Za daného stavu by proto nebylo správné právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení náhradu nákladů řízení přiznat. 3. K odvolání obou stran sporu pak Krajský soud v Praze shora uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II a III ohledně povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku krajského soudu). Výrokem II svého rozsudku rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Okresní soud podle krajského soudu správně a dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž věc správně posoudil po právní stránce. V řízení bylo i podle krajského soudu jednoznačně prokázáno, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení v době podpisu smlouvy trpěla těžkou demencí a nedokázala posoudit důsledky svého jednání. U tohoto typu onemocnění pak podle vyjádření znalců není možné, aby právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení mohla prožívat světlý okamžik; její stav mohl kolísat maximálně mezi stavem hodně špatným a jen špatným. Na závěrech znalce posuzujícího duševní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení podle krajského soudu nemůže ničeho změnit ani to, že tento znalec neměl možnost právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení osobně vyšetřit. Obecné soudy v dané věci měly k dispozici minimálně ještě dva další znalecké posudky znalců, kteří se s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení setkali a osobně ji vyšetřili. I z těchto zjištění vyplynulo, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení demencí trpěla již delší dobu, její onemocnění progradovalo od roku 2005. V roce 2009 právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jednoznačně trpěla středně těžkým až těžkým stavem demence a z toho důvodu nebyla schopna posoudit následky svého právního jednání. Vzhledem k jednoznačnému závěru forenzních odborníků krajský soud nepřipustil doplnění dalšího dokazování. Právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jednoznačně v době podpisu předmětné smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu jednání neschopnou. Podle krajského soudu neobstojí ani odkaz stěžovatelky na dobrou víru, v souladu s níž měla předmětné nemovité věci nabýt. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí v tomto ohledu vysvětlil, že dobrá víra stěžovatelky se vztahuje jen k tvrzení JUDr. Kopeckého, který prodej předmětných nemovitých věcí zprostředkoval; stěžovatelka tak podle krajského soudu nevyvinula dostatečnou aktivitu (nebyla dostatečně obezřetná), aby si skutečný zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení ověřila. Pokud krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, učinil tak proto, že podle něj stěžovatelka ve skutečnosti neměla opravdový zájem na tom, aby si obě strany sporu (tedy stěžovatelka i právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení) vrátily, co podle neplatné kupní smlouvy plnily, neboť stěžovatelka v tomto ohledu žádné další konkrétní kroky nečinila. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto (výrok I) a výroky II a III bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ve stěžovatelčině dovolání totiž nebyla podle Nejvyššího soudu přítomna žádná právní otázka, která by mohla založit jeho přípustnost. Přípustnost stěžovatelčina dovolání nemohla založit ani námitka, že soudy nižších stupňů nehodnotily znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem v kontextu ostatních důkazů. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že v rámci dovolacího řízení není možno bez dalšího přezkoumávat hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud sám v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na ostatní důkazy ve věci provedené, tedy zjevně námitka stěžovatelky o osamocenosti závěrů soudem ustanoveného znalce nemůže obstát. Soudy nižších stupňů také na základě zcela jednoznačného znaleckého závěru věc vyhodnotily tak, že právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení jednala při podpisu smlouvy v duševní poruše, a proto je nutno její právní jednání posoudit jako absolutně neplatné. Podle Nejvyššího soudu neobstojí závěr stěžovatelky, že zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení byl vyhodnocen toliko na základě pravděpodobnosti. Zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení se naopak výrazně zhoršoval již od roku 2005. Nepřípadný je odkaz stěžovatelky na dobrou víru, neboť jak vysvětlil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí krajský soud, stěžovatelka ve skutečnosti svou dobrou víru ve vztahu k jí nabytým nemovitým věcem odvozovala jenom od tvrzení JUDr. Kopeckého, který celou smluvní transakci zprostředkoval, aniž vyvinula dostatek opatrnosti k tomu, aby se o zdravotním stavu právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení přesvědčila. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že ve věci nebyl ve skutečnosti dostatečně zjištěn zdravotní stav právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení. Soudy totiž vycházely buď ze znaleckých posudků znalců, kteří se s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení nikdy nesetkali (vycházeli toliko z listinných podkladů), nebo se spolehly na závěry znalců, kteří sice právní předchůdkyni vedlejších účastníků řízení osobně vyšetřili až s větším časovým odstupem od podpisu předmětné smlouvy. Proto stěžovatelka požadovala doplnění důkazů o výpovědi osob, kteří se s právní předchůdkyní vedlejších účastníků řízení v rozhodném období přímo setkali. Pokud ovšem obecné soudy tomuto žádání stěžovatelky nevyhověly s odůvodněním nadbytečnosti takového doplnění důkazů, navodily podle stěžovatelky ve skutečnosti stav opomenutých důkazů. Stěžovatelka podle svého tvrzení neměla o zdravotním stavu právní předchůdkyně vedlejších účastníků řízení