III.ÚS 1674/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1674/25 ze dne 2. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Sportovního klubu střelců Hranicka, z. s., sídlem tř. 1. máje 1330, Hranice, zastoupeného Mgr. Alešem Zdráhalou, advokátem, sídlem Přerovská 33, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2025 č. j. 7 As 102/2024-21, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. ledna 2024 č. j. 60 A 48/2022-59, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odbor strategického rozvoje kraje ze dne 4. března 2022 č. j. KUOK 19037/2022, rozhodnutí Městského úřadu Hranice ze dne 8. listopadu 2021 č. j. OSUZPD/35068/20-13, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Městského úřadu Hranice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský úřad Hranice (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 17. 10. 2016 nařídil stěžovateli (jako vlastníkovi) podle § 134 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), aby zabezpečil užívání stavby střelnice v lokalitě Pod Hůrkou v Hranicích na pozemcích parc. č. st. 2940 a 1834/4, k. ú. Hranice, pouze pro střelbu ze vzduchovek a malorážek, tedy v souladu s rozhodnutím o přípustnosti stavby ze dne 19. 6. 1975 a kolaudačním rozhodnutím ze dne 6. 10. 1978. Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 16. 1. 2017 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2019 (dále jen "první rozsudek") rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil. Správní orgány v řízení prokázaly, že omezení provozu střelnice jen na střelbu ze vzduchovek a malorážek bylo vtěleno do rozhodnutí o přípustnosti stavby, jako podmínka vyplývající ze závazného posudku Ministerstva zdravotnictví ČSR, Českého inspektorátu lázní a zřídel ze dne 31. 7. 1974, avšak řádně neprokázaly, že se toto rozhodnutí vztahovalo právě na střelnici na pozemku parc. č. 1834/4 (v rozhodnutí o přípustnosti stavby byl uveden pozemek parc. č. 1834/1). Správní orgány dále řádně neprokázaly provázanost kolaudačního rozhodnutí a rozhodnutí o přípustnosti stavby. 4. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 6. 11. 2019 rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 17. 10. 2016 zrušil a uložil mu, aby v dalším řízení řádně zjistil skutkový stav a řídil se pokyny soudu. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2020 stavební úřad znovu uložil stěžovateli povinnost zjednat nápravu při užívání střelnice. Toto rozhodnutí krajský úřad opětovně zrušil rozhodnutím ze dne 7. 1. 2021, z důvodu absence některých podkladů rozhodnutí ve spise a pro rozpornost úvah stavebního úřadu. 5. Napadeným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2021 stavební úřad opětovně uložil stěžovateli povinnost zjednat nápravu při užívání střelnice ve smyslu zabezpečení střelby jen ze vzduchovek a malorážek. Krajský úřad napadeným rozhodnutím ze dne 4. 3. 2022 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 6. Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2024 (dále jen "druhý rozsudek") žalobu stěžovatele zamítl, neboť konstatoval, že správní orgány se řídily jeho závazným právním pokynem v rozsudku ze dne 26. 3. 2019. Správní orgány řádně prokázaly, že stavební úřad v povolovacích aktech označil pozemek, na němž se povolovaná střelnice nachází, jako pozemek parc. č. 1834/1 z důvodu nesprávnosti převzaté z podkladů ke stavebnímu povolení. V kolaudačním rozhodnutí je již uveden zápis v souladu se skutečností, tedy pozemek parc. č. 1834/4. Krajský soud ověřil, že správní orgány prokázaly provázanost kolaudačního rozhodnutí a rozhodnutí o přípustnosti stavby v souladu se správním spisem a v něm doloženými dokumenty (mj. kolaudační rozhodnutí; rozhodnutí o přípustnosti stavby; stavební povolení z roku 1967 včetně projektové dokumentace; situační mapy; žádost o prodloužení stavebního povolení z roku 1967; rozhodnutí o přípustnosti stavby oplocení pozemku parc. č. 1834/1 a 1834/4; technické zprávy; Situace střelnice pro "SSK Hranice" v měřítku 1:250 z roku 1973; žádost Svazarmu ze dne 27. 5. 1974, včetně dokumentů). Krajský soud potvrdil závěry správních orgánů, že se od počátku jednalo o jedinou střelnici, která se vždy měla nacházet a nachází na pozemku parc. č. 1834/4. Krajský soud nevyhověl argumentaci stěžovatele o dobré víře odůvodněné znalcem vypracovaným provozním řádem střelnice spolu s režimem jejího využití a rozsahem použitelných zbraní a výměrem Police ČR pro používání a provoz střelnice. Krajský soud uzavřel, že veškerá povolení byla vydána pod podmínkou, že bude střelnice sloužit jen ke střelbě ze vzduchovek a malorážek, neboť se střelnice na pozemku parc. č. 1834/4 nachází v chráněném území lázeňského místa Teplice n. Bečvou. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel napadá rozhodnutí správních orgánů i správních soudů, přičemž v ústavní stížnosti argumentuje principem dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci (kolaudační rozhodnutí, které povolilo provoz střelnice bez omezení v užívání druhů zbraní; provozní řád střelnice vypracovaný soudním znalcem; výměr pro používání a provoz střelnice vydaný Policií ČR). Stěžovatel nepopírá, že střelnice byla zkolaudována v roce 1978 a nejpozději od roku 1981 se na ní nepřetržitě střílí i z velkorážních pistolí, což po dobu téměř dvaceti let nikdo nezpochybnil. Přestupkové řízení, které stavební úřad zahájil z moci úřední, bylo rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000 zastaveno s odůvodněním, že střelba z velkorážních zbraní kolaudační rozhodnutí neporušuje. Stejně tak krajský úřad v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2004 konstatoval, že kolaudační rozhodnutí neobsahuje žádné omezení provozu střelnice a uzavřel, že výkonem práv nabytých v dobré víře není střelba z velkorážních pistolí dotčena. Tento právní názor potvrdilo i rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 11. 4. 2007. Podle stěžovatele bylo tedy již v té době rozhodnuto, že je nezákonné retroaktivně zasahovat do práv nabytých v dobré víře stěžovatele, tedy do jeho víry, že nepáchá žádný správní delikt. Na základě těchto rozhodnutí byl stěžovatel přesvědčen, že velkorážní střelba je legální součástí provozu střelnice, investoval do jejího rozvoje a provozoval ji bez zásahů orgánů veřejné moci. Závěr správních soudů v napadených rozhodnutích je tedy v rozporu s ochranou jeho práv nabytých v dobré víře a principem právní jistoty. Stěžovatel se dovolává presumpce správnosti aktů veřejné moci s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 150/01 a sp. zn. I. ÚS 17/16. Stěžovatel tvrdí, že vzhledem k jeho právům nabytým v dobré víře byly správní soudy povinny provést test proporcionality zásahu do jeho práv, což však neprovedly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že přehodnocení interpretace ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu