III.ÚS 168/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 168/26 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Krčmářové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2025 č. j. 35 C 79/2025-34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Tando Financial a. s., sídlem Korunní 2569/108, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zaplacení 7 913,40 Kč s příslušenstvím jako nákladů právního zastoupení vynaložených v souvislosti s nárokem stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; dospěl k závěru, že náklady právního zastoupení stěžovatelka nevynaložila účelně. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud svévolně a excesivně zamítl její žalobu na zaplacení nákladů právního zastoupení, ačkoliv tyto náklady vznikly výlučně v důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice, která uzavřela absolutně neplatnou úvěrovou smlouvu, bezdůvodně se obohatila a plnění vrátila až na základě právně kvalifikované předžalobní výzvy. Zdůrazňuje, že jako spotřebitel a právní laik nebyla schopna bez odborné pomoci rozpoznat neplatnost smlouvy ani uplatnit svůj nárok, přičemž potřeba právního zastoupení byla objektivně dána složitostí věci. Přesto soud označil tyto náklady za neúčelné s odkazem na okolnosti, které stěžovatelka považuje za nepřiléhavé a odporující skutkovému stavu. 4. Dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonnou úpravou i ustálenou rozhodovací praxí, podle níž jsou náklady spojené s uplatněním pohledávky příslušenstvím nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 513 občanského zákoníku, a jejich vynaložení bylo v obdobných věcech považováno za účelné. Vedlejší účastnice podle ní fakticky uznala existenci bezdůvodného obohacení jeho úhradou, avšak odmítla nést náklady, které svým jednáním vyvolala. Napadené rozhodnutí tak podle stěžovatelky nespravedlivě přenáší tyto náklady na spotřebitele, odrazuje od vyhledání právní pomoci a narušuje její legitimní očekávání i princip právní jistoty, přičemž věc má přesah do další rozhodovací činnosti obecných soudů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. V projednávané věci Ústavní soud nepominul, že předmětem řízení je částka ve výši 7 913,40 Kč, kterou je nutno označit za zjevně bagatelní. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je přitom bagatelnost věci zpravidla důvodem k posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, nejsou-li dány mimořádné okolnosti, které by jí přiznávaly ústavněprávní význam [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ústavněprávní relevance může být založena zejména tehdy, přesahuje-li věc vlastní zájmy stěžovatele, dopustí-li se obecný soud zvlášť kvalifikovaného pochybení, anebo je-li stěžovatel napadeným rozhodnutím citelně dotčen s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry [srov. např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), bod 25; či nález ze dne 18. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 1866/23, bod 12]. 8. Stěžovatelka si je bagatelnosti sporu vědoma, nicméně dovozuje, že věc přesahuje její vlastní zájmy. Ústavní soud však takové důvody, které by věc povyšovaly do ústavní roviny, neshledal. Pokud jde o argumentaci možným dopadem na neurčitou množinu budoucích typově podobných sporů, je třeba zdůraznit, že sjednocování judikatury v rovině podústavního práva Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, tím spíše existují-li k tomu procesní možnosti v rámci obecné justice. Ačkoliv byla v tomto konkrétním případě částka nákladů spojených s uplatněním pohledávky pod hranicí 10 000 Kč, a tedy vyňata z možnosti odvolacího přezkumu, nelze vyloučit, že v jiných případech bude tato hranice přesáhnuta, čímž vznikne prostor pro korekci judikatury odvolacím soudem. 9. V případě obvodního soudu navíc u instančně nadřízeného Městského soudu v Praze působí tzv. evidenční senát, do jehož náplně podle aktuálního rozvrhu práce spadá mimo jiné evidence rozporných rozhodnutí a zpracovávání podkladů pro gremiální porady občanskoprávního úseku (obdobně srov. usnesení ze dne 7. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2781/25, bod 14; či usnesení ze dne 6. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2934/25, bod 13). Teoreticky nelze v obdobných věcech s vyšším plněním vyloučit ani přezkum Nejvyššího soudu, neboť v dané věci nejde o otázku nákladů řízení, u které je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Sjednocovací potenciál v rámci obecné justice tudíž není vyčerpán. 10. K tvrzené spotřebitelské povaze sporu Ústavní soud dodává, že ta sice může být jedním z faktorů významných pro posouzení ústavní relevance, sama o sobě však nepostačuje k meritornímu přezkumu bagatelní věci. Stěžovatelka v této souvislosti netvrdí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplýval mimořádně citelný dopad napadeného rozhodnutí do jejích osobních, sociálních či majetkových poměrů. 11. Nadto lze dodat, že napadené rozhodnutí kvalifikovanými vadami netrpí. Obvodní soud obecně nevyloučil možnost náhrady nákladů právního zastoupení vzniklých v předžalobní fázi, avšak v projednávané věci s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodnil, proč je nepovažuje za účelně vynaložené. Vypořádal se rovněž s argumentací stěžovatelky založenou na odkazech na jiná rozhodnutí. Již v minulosti přitom Ústavní soud neshledal důvod zasáhnout v obdobném případě, v němž náhrada nákladů právního zastoupení nebyla přiznána (viz usnesení ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3758/25). V odkazovaném usnesení navíc Ústavní soud připomněl, že ani dvě různá řešení v rovině podústavního práva sama o sobě k porušení ústavně zaručených práv vést nemusí. 12. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu