III.ÚS 1691/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1691/15 ze dne 5. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace SOLARPARK delta a.s., se sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 2 Afs 156/2014-40, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 73/2013-46 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 5. 2013 č. j. 13549/13/5000-14203-706599, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství v Brně (dále jen "OFŘ"), rozsudku Krajského soudu v Brně (dál jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka se domnívá, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí porušují její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že došlo k zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále mělo být zasaženo její právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo nebýt odňat zákonnému soudci ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka také uvádí, že k zásahu do těchto základních práv došlo v souvislosti s porušením principu rovnosti, který je obsažen v ustanovení čl. 1 Listiny a porušením zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání, které jsou základními principy vymezujícími kategorii právního státu. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelka je vlastníkem fotovoltaické elektrárny, která je výrobnou elektřiny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bod 20 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění účinném do 29. 5. 2012, (dále jen "energetický zákon") a současně odpovídá pojmovým znakům výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 a § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"). Fotovoltaická elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2010 a vyráběla elektřinu též v období od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012, kterou stěžovatelka dodávala provozovateli distribuční soustavy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Provozovatel distribuční soustavy z vyúčtovaných částek za dodanou elektřinu uhradil stěžovatelce částky nižší, s odůvodněním, že jako plátce daně aplikuje ustanovení § 7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Toto ustanovení dle názoru provozovatele distribuční soustavy ukládalo výrobcům elektřiny ze slunečního záření, tedy i stěžovatelce, povinnost platit z elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26 % ze základu, představovaného částkou bez daně z přidané hodnoty hrazenou stěžovatelce provozovatelem přenosové soustavy za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v tomto období. Jako plátce daně je proto provozovatel distribuční soustavy povinen provést srážku odvodu z elektřiny ze slunečního záření postupem podle § 7a až 7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie. Proti postupu provozovatele přenosové soustavy podala stěžovatelka stížnosti na plátce daně dle ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") správci daně, tj. Finančnímu úřadu Brno II. Tyto stížnosti byly následně postoupeny Specializovanému finančnímu úřadu, územní pracoviště v Českých Budějovicích, který stížnosti stěžovatelky zamítl. Proti těmto rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání. O těchto odvoláních rozhodlo OFŘ společným rozhodnutím napadeným ústavní stížností tak, že podaná odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu. Proti rozhodnutí OFŘ podala stěžovatelka u krajského soudu žalobu, kterou tento ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelkou podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka především konstatuje zásah do svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy, který chrání také legitimní očekávání nabytí majetku. Právě zásah do takového legitimního očekávání spatřuje stěžovatelka v porušení záruky patnáctileté doby návratnosti investice, spolu s porušením záruky nesnížení výkupních cen platných v roce uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu, a to po celou dobu její životnosti. Tím, že stát dle mínění stěžovatelky přistoupil k faktickému jednorázovému snížení výkupních cen, které stěžovatelka neočekávala vzhledem k tehdejší právní úpravě, a které tak nelze chápat jako součást podnikatelského rizika, byla zkrácena na legitimním očekávání nabytí příjmů z elektřiny vyrobené její fotovoltaickou elektrárnou. Stěžovatelka dále uvádí, že přestože na tuto situaci upozorňovala již od počátku, krajský soud i Nejvyšší správní soud se odmítly věcně zabývat zárukou nesnížení výkupních cen a dotkly se jí pouze okrajově a ještě - dle mínění stěžovatelky - mimoběžnou argumentací. Stěžovatelka dále namítá, že celý institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření odporuje principu rovnosti, který je v českém právním řádu zakotven ustanovením čl. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že tato povinnost stíhá pouze zařízení uvedená do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Pro takové určení specifické skupiny subjektů zatížených odvodem však neexistují žádné věcné ani právní důvody, a naopak jsou projevem svévole, která není podložena veřejným zájmem. V další své argumentaci stěžovatelka polemizuje se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.). Domnívá se, že je na místě změna závěrů tam obsažených, neboť Ústavní soud v tomto nálezu vycházel z dočasnosti institutu odvodu z elektřiny ze slunečního záření, který se však mezitím stal institutem trvalým. Právě díky změnám právního stavu by Ústavní soud dle mínění stěžovatelky měl své závěry přehodnotit. Stěžovatelka uvádí, že nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny je rovněž porušením zákazu retroaktivity a principu legitimního očekávání a také zásahu do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tato protiústavnost měla být dle názoru stěžovatelky reflektována již obecnými soudy, k čemuž však nedošlo. Stěžovatelka uvádí, že soudy se zaměřily pouze na hodnocení protizákonnosti a nikoli protiústavnosti daného institutu a příslušného postupu orgánů veřejné moci, čímž současně zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nadto stěžovatelka uvádí, že právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí napadeném ústavní stížností jsou v rozporu se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č.j. 1 Afs 76/2013 - 57. Takovou situaci považuje stěžovatelka za opětovný zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jak je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, ale také za porušení zásady zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Pokud se totiž senát Nejvyššího správního soudu hodlal odchýlit od hodnocení provedeného rozšířeným senátem, byl dle mínění stěžovatelky povinen věc znovu předložit k rozhodnutí rozšířenému senátu. Porušení principů, na nichž je založeno základní právo ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka také v nesprávné aplikaci práva Evropské unie. Stěžovatelka uvádí, že její dobrá víra, že stát poskytnuté záruce nesnížení výkupních cen dostojí, vycházela i z obecné a veřejně deklarované shody všech členských států Evropské unie na prioritě podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a členskými státy EU akceptovaného a opakovaně deklarovaného závazku ke zvýšení podílu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů na produkci celkové. Stěžo