III.ÚS 1711/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1711/23 ze dne 7. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2023, č. j. 30 Cdo 3857/2022-493, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 25 C 218/2017-398, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadenými rozhodnutími soudy přiznaly stěžovateli odškodnění za nezákonné trestní stíhání, ovšem v nižší míře, než jaké stěžovatel požadoval. Současně obecné soudy stěžovateli nepřiznaly odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 3. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 25 C 218/2017, zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti. 4. Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě, trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, spáchané v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami. Trestní stíhání stěžovatele pravomocně skončilo zproštěním obžaloby s tím, že stíhaný skutek nebyl trestným činem. 5. Následně se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení nemajetkové újmy ve výši 4 725 000 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 4 500 000 Kč jakožto nároku za nezákonné trestní stíhání, a z částky 225 000 Kč jakožto nároku za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání (4 roky a 9 měsíců). Své nároky stěžovatel předběžně uplatnil u vedlejší účastnice, která uznala důvodným pouze požadavek na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (nezákonné rozhodnutí) ve výši 60 000 Kč, kterou následně uhradila. 6. Obecné soudy nejprve přiznaly stěžovateli částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, co do délky řízení považovaly nárok za nedůvodný. Jejich rozhodnutí následně zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3271/20. Ústavní soud obecným soudům uložil povinnost dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti posuzovaného případu a svá rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky. 7. Obvodní soud proto rozhodoval znovu a napadeným rozsudkem řízení o žalobě v rozsahu částky 60 000 Kč zastavil, neboť tuto částku již vedlejší účastnice uhradila, vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 340 000 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbytku žalobu zamítl. Stěžovateli podle obvodního soudu náleží zadostiučinění za nezákonné stíhání v celkové výši 400 000 Kč. Tato výše odpovídá srovnatelným případům, a to zejména případu spoluobviněné J. H., které soudy přiznaly odškodnění ve výši 180 000 Kč. Tuto částku soud u stěžovatele zvýšil, neboť přihlédl k tomu, že stěžovatel byl oproti spoluobviněné v produktivním věku, trestní stíhání výrazně zasáhlo do jeho profesního života a do financí rodiny, stíhání nesla těžce manželka stěžovatele, spolu se stěžovatelem odkládala početí druhého potomka. Stěžovateli též došla výzva od Úřadu vlády ČR k zaplacení 77 000 000 Kč, což byla částka pro rodinu likvidační. Jako nedůvodný shledal obvodní soud nárok stěžovatele na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, jelikož trestní stíhání nebylo nepřiměřeně dlouhé. Význam řízení byl pro stěžovatele sice zvýšený, ale orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a řízení bylo složité. 8. Městský soud v Praze v odvolacím řízení (dále jen "městský soud") poté, co doplnil dokazování o pět dalších srovnatelných případů s případem stěžovatele, rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Rovněž tvrdí, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na náhradu škody ze strany soudu či jiného státního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, jelikož mu za nezákonné rozhodnutí nebylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění. 10. Stěžovatel primárně nesouhlasí s výší zadostiučinění poskytnutého mu obecnými soudy v rámci odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Namítá, že se obecné soudy neřídily závazným názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho věci, jelikož stanovily výši zadostiučinění na základě libovůle a nepřihlédly ke všem okolnostem daného případu. Dále tvrdí, že v řízení před odvolacím soudem neměl možnost reagovat na závěr soudu o nesrovnatelnosti jeho věci s případy, kdy bylo poškozeným přiznáno i vyšší měsíční imateriální odškodnění, neboť s ním byl seznámen až v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Celková doba trestního řízení přesáhla přiměřenou délku, přestože věc týkající se jeho osoby nebyla nikterak složitá, přičemž není podstatné, zda se v řízení vyskytovaly průtahy či nikoliv. Z tohoto titulu mu tudíž rovněž náleží přiměřené zadostiučinění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma té části, ve které napadá výroky I a II rozsudku obvodního soudu a výrok I rozsudku městského soudu, neboť tyto výroky nejsou způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a repliku stěžovatele. IV. 1. Vyjádření Nejvyššího soudu 13. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. K tomu dodal, že stěžovatelovy dovolací otázky k jeho nároku na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání se zakládaly na odlišném skutkovém základě, než z jakého vycházely obvodní a městský soud. Nejvyšší soud by se mohl zabývat dovolací otázkou, ve které by stěžovatel namítal exces ve skutkových zjištěních, avšak pouze za předpokladu, že by tuto otázku stěžovatel vznesl a ve vztahu k ní vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání. Stěžovateli přiznané zadostiučinění je v poměrech České republiky spíše vyšším. Obecné soudy respektovaly předchozí kasační nález Ústavního soudu. Okolnost, že byla určitá osoba zproštěna obžaloby, neboť stíhaný skutek není trestným činem, na straně jedné zpravidla umocňuje její újmu, jen z toho však nelze mechanicky dovozovat na potřebu určité výše peněžité satisfakce. Nelze totiž ve všech případech činit apriorní a potud zjednodušující závěr, že již v průběhu přípravného řízení, popř. při podání obžaloby, muselo být všem orgánům činným v trestním řízení na první pohled zřejmé, že dané jednání znaky skutkové podstaty určitého trestného činu nenaplňuje. 14. Námitky stěžovatele proti rozdílnosti porovnávaných případů by byly obecně uplatnitelné proti jakémukoliv srovnání, neboť žádné dva případy odehrávající se v reálném světě nemohou být totožné a šlo by mezi nimi teoreticky najít takřka nekonečné množství odlišností. Stěžovatel se proto touto námitkou fakticky vymezuje proti metodě, kterou soudy pro určení zadostiučinění obecně používají. Tato metoda je ale racionální. Stěžovatel byl navíc i po zrušení věci Ústavním soudem procesně primárně pasivní, neboť kromě případu P. L. žádné jiné vhodné případy neoznačil. Obecné soudy nijak nebagatelizovaly pracovní zařazení stěžovatele. Pozice ředitele jednoho z více odborů Úřadu vlády však není souměřitelná s pozicí policejního prezidenta