III.ÚS 1752/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1752/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem Bykoš 41, Králův Dvůr, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2020 č. j. 5 Tdo 117/2020-1013, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 11 To 253/2019-937 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 26. června 2019 č. j. 8 T 20/2019-699, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za nějž mu byl uložen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené společnosti uvedené v rozsudku odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Trestní jednání stěžovatele spočívalo stručně řečeno v tom, že v době od 24. 12. 2014 do 1. 2. 2017 pod nickem "X" umístil z počítače s IP adresou XX na file hostingový server www.hellshare.com ve 3 335 případech soubory obsahující chráněná audiovizuální díla, a to rozmnoženiny celkem 373 titulů různých audiovizuálních děl umístěných opakovaně ve formátu AVI a MP4, za což od provozovatele serveru, který neevidoval počet stažení, obdržel částku ve výši 236 050 Kč. Dále v době od 23. 11. 2015 do 24. 6. 2016 pod nickem "Y" umístil na file hostingový server www.datoid.cz ve 125 případech soubory obsahující chráněná audiovizuální díla, některá z nich i opakovaně, tyto soubory byly staženy celkem 25 496 krát, za což stěžovatel obdržel od provozovatele serveru příjem ve výši 3 375 Kč. Uvedeným jednáním stěžovatel zpřístupnil prostřednictvím veřejně přístupné sítě internet výše uvedené soubory, aniž by disponoval potřebným souhlasem či oprávněním, činil tak se záměrem získat finanční prospěch pro svoji potřebu v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., autorským zákonem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), a to zejména s jeho § 2, § 12, § 13, § 18, § 62 a § 80. Tímto jednáním způsobil (blíže nevyčíslenou) škodu ve výroku rozsudku konkrétně uvedeným obchodním společnostem jako nositelům práv podle autorského zákona, zastoupeným Českou protipirátskou unií, a na jejich úkor se obohatil o částku v celkové výši 239 425 Kč. 4. O odvoláních stěžovatele, jeho matky V. M. a poškozených obchodních společností uvedených v rozsudku okresního soudu, rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodná. 5. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. 6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení "principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí". Má za to, že policejní orgán postupoval v přípravném řízení nad rámec svých oprávnění a mimo rámec svých povinností při zajišťování výpovědí svědkyně V. M., matky stěžovatele a svědkyně M. M., sestry stěžovatele, a to způsobem, který je měl fakticky odradit od jakékoliv výpovědi. Stěžovatel poukazuje na okolnosti podpisu již vyplněného úředního záznamu o podání vysvětlení, ve kterém svědkyně odmítají výpověď, kdy neidentifikovaný příslušník Policie měl na svědkyně naléhat, ať úřední záznam podepíší. Dále předvolání obou svědkyň k hlavnímu líčení dne 29. 5. 2019 jim mělo být doručeno téhož dne, aniž by se mohly hlavního líčení zúčastnit, neboť nebyla zachována třídenní lhůta dle § 198 odst. 1 tr. řádu. Soud prvního stupně měl účast svědkyní na hlavním líčení dle stěžovatele zajistit. Uvedená pochybení měla na svědkyně "demotivující účinek", který se projevil mj. následným a uměle vyvolaným obstrukčním postojem obou svědkyní k podání vysvětlení či svědecké výpovědi v předmětném trestním řízení. Protiprávním a viktimizujícím postupem orgánů činných v trestním řízení vůči svědkyním byl stěžovatel připraven o možnost využít jejich svědectví k vlastní účinné obhajobě. 8. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že pokud policejní orgán odepření výpovědi výše jmenovaných svědkyní presumoval, aniž by je příslušným způsobem informoval, čeho by se měla jejich výpověď týkat, postupoval proti smyslu ústavně zaručeného práva takové osoby na odepření výpovědi podle čl. 37 odst. 2 Listiny (§ 158 odst. 8 a § 100 odst. 1 a 2 tr. řádu), což mělo za následek, že svědkyně odepřely výpověď z důvodu nedůvěry ve spravedlivé rozhodnutí soudu. 9. Stěžovatel má za to, že jím deklarovaná činnost, tj. tvorba recenzních děl o rozsahu cca 1 až 2 hodin, v níž jsou užity deseti až dvacetivteřinové výňatky filmových děl chráněných právy duševního vlastnictví třetích osob, není způsobilá naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 270 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž se jedná o recenzní dílo ve smyslu § 31 odst. 1 písm. b) autorského zákona. Okresní a krajský soud svým právním názorem tak měly porušit princip výhrady zákona při označení trestnosti jednání ve smyslu čl. 39 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 11. Pokud jde o rozsah ústavněprávního přezkumu návrhu stěžovatele, z jeho obsahu je zřejmé, že stěžovatel výslovně navrhuje petitem kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, formálně právně nenavrhl. Protože však toto usnesení ke své ústavní stížnosti přiložil, Ústavní soud, aby hodnotil návrh z hlediska jeho obsahu a dovodil tak, že směřuje i proti Nejvyššímu soudu, podrobil přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. V opačném případě by totiž musel ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 333/06 ze dne 12. 9. 2006). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. J