III.ÚS 1770/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1770/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 4 Afs 208/2022-63, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 29. 5. 2017 byla stěžovatelce doměřena DPH včetně penále za zdaňovací období červen až prosinec 2011, duben až prosinec 2012 a březen až září a listopad 2013. Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2020 č. j. 38112/20/5300-21442-809464 vedlejší účastník změnil 21 dodatečných platebních výměrů za období červen až listopad 2011, duben až prosinec 2012 a březen až srpen a listopad 2013, rozhodnutím z téhož dne č. j. 38113/20/5300-21442-809464 vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům, kterými jí správce daně doměřil DPH za období prosinec 2011 a září 2013, a odvoláním napadené dodatečné platební výměry potvrdil. Vedlejší účastník odůvodnil ve všech případech doměření daně neuznáním stěžovatelkou nárokovaných odpočtů DPH na vstupu z plnění, která jí měla v rozhodných zdaňovacích obdobích poskytnout obchodní společnost Y. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 30. 5. 2022 č. j. 25 Af 160/2020-154 zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť neseznal žádná procesní pochybení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadených rozhodnutí, současně nepřisvědčil stěžovatelce, že by hodnocení krajského soudu vylučovalo garanci práva na spravedlivý proces v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu i vedlejšího účastníka, že pro posouzení subjektivní stránky účasti na podvodu není podstatný obvyklý standard obchodních transakcí, který, je-li dodržen, vylučuje zaviněnou účast osoby povinné k dani na podvodu, a který by měly správní orgány prokazovat, nýbrž vždy jde o komplexní posouzení všech zjištěných okolností, zda v daňovém subjektu nárokujícím odpočet alespoň mohly vyvolat pochybnosti o nepodvodnosti transakce. Této povinnosti vedlejší účastník dostál, kdy zevrubně identifikoval a popsal na celém souboru skutečností, v čem konkrétně podvodné jednání spočívalo, přičemž tato zjištění podložil bohatým důkazním materiálem. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že účelově vyhodnotil svou dřívější rozhodovací praxi a v nyní posuzované věci k ní nepřihlížel, pominul řadu důkazních návrhů a vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, porušil zásadu dvojinstančnosti daňového řízení, aproboval nepřípustný stav, kdy při daňové kontrole prováděla úkony podjatá úřední osoba, svévolně akceptoval, že daňová kontrola nebyla zahájena řádně, a že finanční orgány a krajský soud neporovnávaly jednání stěžovatelky s reálným prostředím a odpovídajícím způsobem nezkoumaly, zda se její jednání skutečně vymykalo obvyklému standardu podnikatelského prostředí. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky svévolně vyšel z nepodloženého závěru, že středové společnosti nehradily své daňové povinnosti, a přestože správní orgány neprokázaly souvislost mezi neuhrazením daně a plněním poskytnutým dále v obchodním řetězci, dovodil vědomou účast stěžovatelky na podvodu na DPH. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud svévolně odmítl argument, že bylo namístě zkoumat ceny obvyklé u přijatého reklamního plnění, a postavil své závěry na neprokázaném systému vratek, přestože jej v jiném svém dřívějším rozsudku odmítl vzít za prokázaný, přičemž přiznal relevanci rozporným výpovědím svědkyň K. a O. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky pochybil také v tom, že se (tak jako správní orgány i krajský soud) odmítl zabývat skutečnostmi, které prokazují, že stěžovatelka přijala veškerá a v daném podnikatelském prostředí oprávněně očekávatelná opatření, aby své účasti na podvodu na DPH zamezila. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadený rozsudek nenese známky svévole ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. 8. K jednotlivým námitkám stěžovatelky lze uvést následující. Jde-li o samotné zahájení daňové kontroly, kdy stěžovatelka tvrdí, že správní soudy nepřiznaly její argumentaci (ohledně pouze formálních úkonů správce daně ze dne 30. 4. 2014) odpovídající relevanci, Nejvyšší správní soud v bodě 24 a 25 napadeného rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že z protokolu o zahájení daňové kontroly ze dne 30. 6. 2014, č. j. 2296383/14/3201-05401-806348, vyplývá, že při jednání za přítomnosti stěžovatelky byl vymezen předmět a rozsah daňové kontroly, tj. jaké daně a kterých zdanitelných období se kontrola týká, současně správce daně začal zjišťovat a ověřovat skutečnosti rozhodné pro daňové povinnosti. Správce daně tak při tomto jednání přistoupil k prověřování daňového základu a dalších okolností rozhodných pro stanovení daně, nikoli pouze k získání podkladových informací (k tomu Nejvyšší správní soud poukázal na rozsudek ze dne 1. 3. 2022 č. j. 7 Afs 231/2021-31). 9. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti