III.ÚS 1779/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1779/20 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vávry, zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze 27. dubna 2020 č. j. 1 As 492/2019-40 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 43 A 21/2018-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a 1) Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a 2) Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský úřad Beroun (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017 č. j. MBE/5045/2017/ŽP-BrE určil, že pozemek parcelní číslo X1 v katastrálním území H. T. o výměře 0,0133p ha zapsaný na listu vlastnictví č. X2 pro katastrální území H. T., je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Městský úřad konstatoval, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro vedlejšího účastníka ad 2) s druhem pozemku lesní pozemek. Pozemek je sevřen mezi pozemky určenými k plnění funkcí lesa p. č. X3, X4 a X5 v katastrálním území H. T. V Lesním hospodářském plánu Lesního hospodářského celku Nižbor je společně s okolními pozemky součástí porostní skupiny 128 A5 se smíšeným porostem dubu, habru, borovice a dalších listnatých dřevin ve věku 57 let. V porostní mapě Lesního hospodářského celku Nižbor je pozemek zařazen kontinuálně nejméně od roku 1988. Lesní porost se na předmětném pozemku nacházel až do září 2013, kdy jej stěžovatel bez souhlasu vedlejšího účastníka ad 2) neoprávněně vymýtil a provedl terénní úpravy. Tato skutečnost je městskému úřadu známa z úřední činnosti; dokládají ji rovněž svědecké výpovědi svědků a stanovisko vedlejšího účastníka ad 2). Městský úřad zároveň vysvětlil, že orgány státní správy lesů nemají možnost přezkoumávat správnost údajů vedených v katastru nemovitostí, k čemuž jej v předchozím zrušujícím rozhodnutí zavázal vedlejší účastník ad 1). 3. Proti rozhodnutí Městského úřadu podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník ad 1) rozhodnutím ze dne 18. 12. 2017 č. j. 025222/2017/KUSK/OŽP/2-Mi zamítl, a uvedl, že po opakovaném právním uvážení dospěl k závěru, že státní orgán správy lesů nebyl oprávněn řešit stěžovatelem namítané chyby v katastrálním operátu, k tomu je příslušný katastrální úřad. Městský úřad proto nebyl oprávněn v rámci tohoto řízení zkoumat správnost evidence druhu předmětného pozemku v katastrálním operátu. Ověřování správnosti evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí by nadto bylo nadbytečné, neboť zjišťování data, kdy byl pozemek prohlášen pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, a zda to bylo v souladu se zákonem, nebyl nutným podkladem pro rozhodnutí v pochybnostech podle § 3 odst. 3 zákona o lesích. Pokud tedy pochybnosti o těchto skutečnostech dále trvají, měl by se stěžovatel obrátit na příslušný katastrální úřad s žádostí o opravu chybných údajů v katastrálním operátu (katastrální mapě). 4. Stěžovatel napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka ad 1) žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl s odůvodněním, že správní orgány na základě skutkových zjištění správně dospěly k závěru, že posuzovaný pozemek je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Krajský soud k odkazu stěžovatele na historický zápis kultury cesta v pozemkové knize pro pozemek YZ, jehož součástí byl předmětný pozemek, uvedl, že tato skutečnost není sama o sobě způsobilá závěr o charakteru pozemku ovlivnit, bylo-li prokázáno, že v 50. letech 20. století (tedy před zaevidováním lesního pozemku v jednotné evidenci půdy, z níž byl následně údaj o druhu pozemku převzat do katastru nemovitostí) se na předmětném pozemku cesta nenacházela, přičemž není patrná ani na leteckém snímku z roku 1938. Záznam v pozemkové knize tedy v době vzniku lesního porostu skutečnému stavu neodpovídal. Krajský soud připomněl, že cesta se může nacházet i na lesních pozemcích, respektive jiných pozemcích k plnění funkcí lesa, a rovněž dle předchozích právních úprav mohla být součástí lesního fondu. 5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že se správní soudy řádně nezabývaly jak faktickým, tak evidovaným stavem předmětného pozemku, jak v napadených rozsudcích deklarují. Stěžovatel tvrdí, že pozemek parc. č. X1 byl odjakživa využíván jako přístupová cesta a představuje za částečného použití pozemku parc. č. X5 jedinou možnost, jak se stěžovatel může dostat ke svému pozemku parc. č. X6, nikdy přitom nedošlo ke změně způsobu využití předmětného pozemku. Stěžovatel uvádí, že podle dostupných údajů od roku 1796 do roku 1947 vlastnila uvedenou cestu Tereziánská nadace pro dívky (viz Karlštejnské panství. Knihovní vložka 675; list 2; běžné číslo Y1; katastrální číslo Z, vklad proveden v roce 1796). V roce 1948 se stal vlastníkem stát a uživatelem MNV H. T., a to až do roku 2010, po celou tuto dobu je na LV pozemek evidován jako cesta, nikoliv les. V roce 1988 byly scelené pozemky v operátu katastrálního území H. T. digitálně zpracovány, přičemž cesta v YZ byla přeznačena na č. p. Y2 a část 33 metrů byla včleněna do pozemku č. p. X. V roce 2007 došlo k digitalizaci a k "uvedení do skutečného stavu". Dle stěžovatele neexistuje žádný zápis o změně pozemku - cesty na lesní pozemek, a stěžovatel ani jeho právní předchůdci nikdy nedali stanovisko o nepotřebnosti části cesty č. p. X1. Současný zápis v katastru nemovitostí je proto zjevně v rozporu s příslušnou právní úpravou. Skutečnost, že neexistuje listina, která by dokládala, že v minulosti došlo ke změně cesty na les, je považována v napadených rozhodnutích za právně zcela bez významu. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že je po něm požadováno, aby případně tvrdil a prokazoval opak, neboť mu jako osobě soukromého práva lze vytýkat neunesení důkazního břemene teprve v případě, je-li bezpečně zjištěno, že výkon veřejné moci je v souladu se zákonem. V opačném případě, pokud katastrální úřad ve svém archivu nedohledal listinu, která by byla podkladem předmětné změny, považuje stěžovatel za ústavně nesouladné, aby mu takové nedostatky v činnosti orgánů veřejné moci byly přičítány k tíži. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 1