III.ÚS 1809/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1809/25 ze dne 13. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Černého, zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 323/2025-807 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023 č. j. 28 Co 224, 225/2022-598, ve znění opravného usnesení ze dne 10. prosince 2024 č. j. 28 Co 224, 225/2022-722, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce Mečeříž, sídlem Mečeříž 50, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze, ve znění opravného usnesení téhož soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení a napadený rozsudek porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví jeho majetku ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se domáhal vydání bezdůvodného obohacení jako úplaty za bezesmluvní užívání pozemku a jeho vyklizení odvozem navezené deponované zeminy a tuhého komunálního odpadu. Vedlejší účastnice začlenila stěžovatelův pozemek do územního plánu jako veřejné prostranství. Podle stěžovatele přitom využívala jeho pozemek pro účely skládky odpadu. Učinila tak bez jeho předchozího souhlasu a vědomí, resp. jiného právního titulu k užívání, a také bez finanční nebo jiné materiální náhrady či kompenzace za omezení vlastnického práva stěžovatele. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") stěžovateli přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení za využití pozemku jako veřejného prostranství. Požadavek na vyklizení pozemku okresní soud neshledal důvodným, protože stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že specifikovaný materiál na pozemek stěžovatele umístila vedlejší účastnice. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") konstatoval, že odvolání vedlejší účastnice i stěžovatele jsou částečně důvodná. Výrok rozsudku okresního soudu o vydání bezdůvodného obohacení zčásti potvrdil (za obohacení vzniklé umístěním skládky za mezi účastníky nesporné období), zčásti jej změnil tak, že žalobu zamítl (za obohacení, které mělo vzniknout pouze z titulu užívání pozemku jako veřejného prostranství) (výrok I.), a zčásti jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (za obohacení vzniklé umístěním skládky za mezi účastníky sporné období). Rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení i co do výroku, jímž byl zamítnut požadavek na vyklizení pozemku (výrok II.). Podle krajského soudu nebylo možné vyhovět žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství, neboť pozemek není veřejně přístupný. Stěžovatel sám uvedl, že pozemek je částečně oplocen a ihned po nabytí pozemku umístil na pozemek ceduli s nápisem "Soukromý pozemek, vstup zakázán." Již touto cedulí dal najevo, že pozemek není veřejně přístupný. Stěžovateli však částečně náleží bezdůvodné obohacení za umístění skládky, a to za období, ve kterém je mezi účastníky nesporné, že k užívání pozemku tímto způsobem docházelo. Užívání pozemku k umístění skládky v dalším období prokázáno doposud nebylo, přičemž rozsah potřebného dokazování přesahuje možnosti odvolacího řízení. Z tohoto důvodu i v rozsahu požadavku na vyklizení pozemku věc okresnímu soudu vrátil. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. I z argumentace stěžovatele plyne, že pozemek nikdy (navzdory jeho vymezení územním plánem) neplnil veřejně prospěšný účel, k němuž veřejné prostranství slouží, proto nelze pozemek považovat za veřejné prostranství a přiznat náhradu (bezdůvodné obohacení) z titulu jeho užívání vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že krajský soud svým rozhodnutím nepopřel, že za nucené vyvlastnění či omezení vlastnického práva přísluší vlastníku přiměřená (spravedlivá) náhrada. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nesprávnost postupu krajského soudu spočívající v tom, že krajský soud posoudil danou věc odlišně od okresního soudu. Krajský soud měl stěžovateli poskytnout možnost seznámit se s odlišným právním posouzením, aby na něj stěžovatel mohl reagovat. Rozsudek krajského soudu je proto překvapivý, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, rozporuplný a protichůdný, nemající oporu v skutkovém stavu, který byl zjištěn a prokázán. Stěžovatel rozporuje i posouzení pozemku jako veřejného prostranství. K oplocení pozemku přistoupil až poté, co obyvatelé obce pokračovali v navážce domovního komunálního odpadu. 6. Stěžovatel namítá, že soudy opomenuly jeho tvrzení, podle kterého vedlejší účastnice po celou dobu uplatňuje vůči stěžovateli šikanózní výkon práva. Vedlejší účastnice se dle tvrzení stěžovatele odvolává na zařazení sporného pozemku do územního plánu obce jako veřejného prostranství, brání stěžovateli v plnohodnotném užívání pozemku, zejména v napojení na vodovodní a kanalizační síť a v připojení na dodávku elektrické energie. Vedlejší účastnice bez uvedení jakýchkoliv relevantních důvodů odmítá vyhovět požadavku stěžovatele na zrušení zařazení pozemku jako veřejného prostranství v územním plánu obce a požadavku změny na pozemek stavební. 7. Podle stěžovatele posuzování správnosti nároku přiznané náhrady okresním soudem nemohlo být předmětem dovolacího řízení, když tento nárok mu byl přiznán, přičemž byl však rozhodnutím krajského soudu odmítnut jako nedůvodný. Navíc, Nejvyšší soud nesprávně konstatoval, že ve zbylém rozsahu (tj. nad rámec stěžovateli přiznané částky) byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z výroku I. rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že žaloba stěžovatele byla v tomto rozsahu zamítnuta. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 9. V části výroku I. rozsudku krajského soudu, ve které se část rozsudku okresního soudu potvrzuje, byla ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, jelikož nárok byl v této části stěžovateli přiznán. 10. Ústavní stížnost je dále nepřípustná proti výroku II. rozsudku krajského soudu, jímž byla zrušena část rozsudku okresního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť řízení není dosud skončeno a stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 11. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zák. o ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 13. Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení, že krajský soud pochybil, když danou věc posoudil odlišně než okresní soud, aniž by stěžovatele na tuto odlišnost právního názoru předem upozornil a poskytl mu možnost se k ní vyjádřit. Stěžovatel má za to, že takový postup činí rozhodnutí krajského soudu překvapivým. Okolnost, že krajský soud na základě jiného právního náhledu změnil rozsudek okresního soudu, nečiní jeho rozhodnutí překvapivým ani nepředvídatelným. Překvapivým je pouze takové rozhodnutí, které nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu krajského soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn 23 Cdo 663/2015, nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Stěžovatel měl možnost se seznámit s jiným právním posouzením a dostatečně se k němu vyjádřit. Otázka, zda stěžovatelův pozemek naplnil kritéria veřejného prostranství, totiž tvořila zásadní s