III.ÚS 1866/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1866/24 ze dne 17. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, č. j. 6 Tdo 884/2023-980, kterou nebylo vyhověno podanému dovolání stěžovatelky, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 11 To 59/2023-828, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 T 130/2021-778, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") stěžovatelku vinnou přečinem ublížení na zdraví a zločinem týrání svěřené osoby ve spolupachatelství a odsoudil ji mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. O odvoláních obviněné, spoluobviněné a poškozeného rozhodl Krajský soud v Praze ("krajský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem, jímž rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích o vině pod body 2, 3, ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy vztahujících se k bodům 2 a 3 výroku o vině a při nezrušeném výroku o vině pod bodem 1 ve vztahu ke stěžovatelce a nezrušených výrocích o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy k bodu 1 znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou zločinem týrání svěřené osoby ve spolupachatelství. 2. Za tento trestný čin a za přečin ublížení na zdraví, ohledně kterého zůstal napadený výrok o vině nezrušen, byla stěžovatelka odsouzena mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. 3. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnou zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy, poškozený byl se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy, v tomto rozsahu byl napadený rozsudek zrušen i ve vztahu ke spoluobviněné, a dále zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž odvolací soud ponechal nezměněný napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené další náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud rovněž zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 15 000 Kč, a zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozené s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázal Nejvyšší soud na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti několik okruhů námitek, první se týká hodnocení důkazů. Podle stěžovatelky z provedených důkazů nevyplývají skutkové okolnosti popsané ve výroku o vině pod bodem 1 napadeného rozsudku okresního soudu ohledně jednání stěžovatelky související s poraněním nožem. Stěžovatelka poukazuje mimo jiné na rozpory mezi skutkovými tvrzeními včetně výpovědi poškozené a lékařskými zprávami, z žádného vyšetření poškozené například nevyplynulo, že by měla jiné poranění než zranění lokte. 6. Dále stěžovatelka upozorňuje, že skutkový stav popsaný ve výroku pod body 2 a 3 napadeného rozsudku soudu druhého stupně, jakož i jeho právní posouzení, neodpovídá provedenému dokazování. Za této situace měl soud užít zásadu in dubio pro reo a všechny nesrovnalosti a rozpory posuzovat ve prospěch stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že jejím jednáním nebyl naplněn obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu "týrání svěřené osoby" podle ustanovení § 198 odst. 1 trestního zákoníku, neboť pouze používala běžné výchovné metody. 7. Další okruh námitek směřuje stěžovatelka do výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený, extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, uložený v rozporu s účelem trestu. Soudy při jeho ukládání nevzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti, zejména bezúhonný život, který stěžovatelka od doby spáchání tvrzeného skutku vedla, dobu, která od spáchání skutku uplynula, a zejména její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, na který upozorňovala a dokládala jej lékařskými zprávami již v řízení před okresním soudem i soudem krajským. Stěžovatelka je přesvědčena, že její zdravotní stav je překážkou výkonu trestu a ani plánovaná rozsáhlá reoperace do budoucna nezaručuje zlepšení. Uložený trest tak stěžovatelka není schopna vykonat, aniž by ohrozila své zdraví. Podle stěžovatelky je proto povaha uloženého trestu pouze represivní bez důrazu na individuální a generální prevenci a na výchovné působení. 8. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, což odůvodňuje právě svým nepříznivým zdravotním stavem, pro který jí okresní soud výkon rozhodnutí opakovaně odkládal. V posledním případě však okresní soud stěžovatelce nevyhověl, neboť - jak stěžovatelka uvádí - došlo k chybě v interpretaci předložených lékařských zpráv. 9. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, krajského i okresního soudu, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky a jejích základních práv zaručených čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Konkrétně je možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. 11. Stěžovatelka napadá ústavní stížností mimo jiné část usnesení Nejvyššího soudu, kterou "nebylo vyhověno podanému dovolání". Napadenou část usnesení Nejvyššího soudu nelze označit jinak, usnesení totiž obsahuje pouze výrok, kterým soud stěžovatelce vyhověl a zrušil rozsudky krajského a okresního soudu v částech vztahujících se k nárokům na náhradu nemajetkové újmy poškozených. Z odůvodnění napadeného usnesení je však zjevné, že se Nejvyšší soud podrobně zabýval i námitkami stěžovatelky týkajícími se rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelky. 12. Ústavní soud se obdobnou situací zabýval ve svém stanovisku ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS - st. 56/22, ve kterém konstatoval, že obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části, avšak současně se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami, není takový postup porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Jinak řečeno, Nejvyšší soud v nyní posuzované věci rozhodl o celém předmětu řízení o dovolání, a to zákonem předvídaným způsobem. 13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život; takový zásah musí být proto velmi dobře podložen. Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence