III.ÚS 1938/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1938/15 ze dne 16. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Martinem Tomalou, advokátem AK Hajduk a partneři s. r. o, se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 3 As 138/2014-39 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2014 č. j. 22 Af 114/2012-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 26. 6. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2015, J. V. (dále též jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o přezkoumání rozhodnutí bývalého Celního ředitelství Ostrava ve věci exekučního příkazu, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, odložil vykonatelnost exekučního příkazu Celního úřadu Karviná ze dne 6. 2. 2012 č. j. 1457/2012-146100-021, a "zaplatil náklady zastoupení." II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Řízení vedoucí k vydání platebních výměrů a správní přezkum. Žalobce a L. J., byli celními inspektory Celního úřadu Český Těšín; oběma bylo vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty a oba byli odsouzeni trestními soudy mj. za pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 148 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. J. V. (žalobci) byl celní dluh vyměřen platebními výměry Celního úřadu Karviná ze dne 26. 4. 2005 č. j. 2045/05-1461-21, č. j. 2045-02/05-1461-21 a č. j. 2045-03/05-1461-21 v celkové výši 418 169,- Kč. Odvolání proti platebním výměrům zamítlo Celní ředitelství v Ostravě rozhodnutími ze dne 11. 10. 2005 č. j. 4274a/05-1401-21, č. j. 4274b/05-1401-21 a č. j. 4274c/05-1401-21. Správní žaloba proti uvedeným rozhodnutím žalovaného Celního ředitelství v Ostravě byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "správní soud") ze dne 17. 9. 2007 č. j. 22 Ca 417/2005-44. Kasační stížnost proti rozsudku správního soudu ze dne 17. 9. 2007 byla zamítnuta rozsudkem Nejvyšší správního soudu (dále jen "kasační soud") ze dne 19. 6. 2008 č. j. 9 Afs 211/2007-74. Námitku prekluze, uvedenou J. V. poprvé v kasační stížnosti proti rozsudku správního soudu ze dne 17. 9. 2007, shledal kasační soud opožděnou, a vyslovil názor, že měla být uplatněna v zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Žaloby L. J. proti platebním výměrům v celkové výši 422 701,- Kč byly zamítnuty rozsudkem správního soudu ze dne 17. 9. 2007 č. j. 22 Ca 33/2006-40. O kasační stížnosti jmenovaného bylo rozhodnuto rozsudkem kasačního soudu ze dne 29. 10. 2009 č. j. 8 Afs 4/2008-69 tak, že rozsudek správního soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. L. J. uplatnil námitku prekluze poprvé až v kasační stížnosti. V mezidobí byl totiž vydán nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1138/08, v němž Ústavní soud vyslovil, že prekluze náleží mezi skutečnosti významné z hlediska hmotného práva, ke kterým je třeba přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační soud proto v tomto případě k námitce prekluze, byť uplatněné až v kasační stížnosti, byl povinen přihlédnout a na základě této právní skutečnosti, jež se ukázala opodstatněnou, rozhodnutí správního soudu zrušil a věc vrátil žalovanému Celnímu ředitelství v Ostravě z důvodu prekluze práva dluh vyměřit. Exekuční řízení Dne 6. 2. 2012 exekučním příkazem č. j. 1457/2012-146100-021, vydaným na základě vykonatelných platebních výměrů, Celní úřad Karviná nařídil exekuci srážkami ze mzdy žalobce pro vymáhaný nedoplatek ve výši 426 531,- Kč. Dne 31. 8. 2012 rozhodnutím č. j. 1938-3/2012-140100-21 Celní ředitelství Ostrava (jehož působnost přešla s účinností od 1. 1. 2013 na Generální ředitelství cel - dále též jen "žalovaný") odvolání žalobce proti exekučnímu příkazu Celního úřadu Karviná ze dne 6. 2. 2012 č. j. 1457/2012-146100-021 zamítlo. Dne 22. 5. 2014 rozsudkem č. j. 22 Af 114/2012-43 správní soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství cel ze dne 31. 8. 2012 č. j. 1938-3/2012-140100-21 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející exekuční příkaz, byly nezákonné, neboť povinnost uhradit dluh vymáhaný na základě těchto rozhodnutí zanikla v důsledku prekluze. Správní soud uvedl, že ačkoliv případy žalobce i L. J., byly skutkově totožné, výsledek soudního přezkumu byl v důsledku vývoje judikatury Ústavního soudu i kasačního soudu zcela odlišný, což dle názoru správního soudu nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jakož i exekučního příkazu správního orgánu I. stupně. Ve vymáhacím řízení se již neposuzuje správnost či zákonnost původního (podkladového) rozhodnutí, jímž byla daň vyměřena, ani zákonnost procesu, který jejímu vyměření předcházel, ale posuzuje se toliko vykonatelnost původního rozhodnutí [§ 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu]. Dne 23. 4. 2015 rozsudkem č. j. 3 As 138/2014-39 kasační soud kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 22 Af 114/2012-43 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Kasační soud se ztotožnil se závěrem správního soudu, že při nařízení exekuce již nelze přezkoumávat zákonnost či správnost exekučního titulu (zde platebních výměrů), příp. zákonnost řízení, které vydání exekučního titulu předcházelo. III. V části III ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava a jemu předcházející rozhodnutí Celního úřadu Karviná byla nezákonná, resp. nicotná, neboť povinnost uhradit dluh vymáhaný na základě těchto rozhodnutí zanikla v důsledku prekluze; v návaznosti na to byla též nezákonná napadená rozhodnutí soudů. Stěžovatel se domníval, že "předchozími rozhodnutími", zejména však rozsudkem správního soudu a následně také rozsudkem kasačního soudu, bylo porušeno základní právo na rovné zacházení dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a že dosavadní postup správních orgánů a soudů byl rozporný s čl. 11 odst. 5 Listiny. V části IV a násl. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl skutkové okolnosti a polemizoval s právním posouzením jeho věci kasačním soudem, zejména v otázce prekluze. Poukázal na rozsudek kasačního soudu sp. zn. 8 Afs 4/2008 v (totožné) věci pana J., a na sdělení veřejného ochránce práv ze dne 21. 2. 2007 k jeho věci. Byl toho názoru, že kasační soud v původním řízení vedeném pod sp. zn. 9 Afs 211/2007 pochybil, když nepřihlédl k jím uplatněné námitce prekluze. Byl si vědom, že v současnosti se věc nachází ve fázi daňové exekuce, "což podstatně ztěžuje nápravu vzniklé situace", nicméně se domníval, že "ponechání současného stavu by bylo v rozporu se základními principy demokratického právního státu" a založilo by "bezdůvodné obohacení státu." Návrh na odložení vykonatelnosti exekučního příkazu stěžovatel odůvodnil poukazem na svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí v meritu věci, nýbrž je podávána ve stadiu vykonávacím, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy plně dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci). Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstal