III.ÚS 1952/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1952/24 ze dne 22. 10. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Štěpánem Janáčem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 8 Tdo 18/2024-2360, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 9 To 35/2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 3 T 47/2021, zkráceně řečeno, uznán vinným jednak přečinem krádeže, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Za tyto trestné činy a za přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka - z těchto byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022 - byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí blíže specifikovaných věcí. 2. Z podnětu odvolání státního zástupce vrchní soud nyní napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Za tyto trestné činy a za přečin nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka (uznán vinným rozsudkem vrchního soudu - viz výše), ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 3 T 47/2021, byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí blíže specifikovaných věcí. Zrušen byl výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 9 To 4/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu. Odvolání obviněného vrchní soud zamítl. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Shledal přitom, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je jasné, logické a přesvědčivé a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení stěžovatelem vytknutá. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen pro trestný čin vraždy, přestože nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by bylo postaveno na jisto, že poškozená nežije či že se stala obětí násilí, její tělo přitom nebylo nikdy nalezeno. Ačkoliv bylo policejním orgánem provedeno podrobné ohledání vozidel, které stěžovatel používal, včetně biologické expertizy, nebyla v žádném z vozidel nalezena jakákoliv biologická stopa, zejména krevní stopa. Namítá rozpory ve výpovědích svědků či rozpory v časových údajích. Vrchní soud založil závěr o vině pouze na tom, že se stěžovatelem byla poškozená naposled viděna, a na jediném nepřímém důkazu, a sice že měl stěžovatel údajně disponovat občanským průkazem poškozené, aniž by však soud vzal v úvahu, že stěžovatel a poškozená byly osoby blízké. Vrchní soud nevzal v úvahu, že ke smrti poškozené mohlo dojít i jiným způsobem než úmyslným usmrcením, a to například v důsledku nehody či neúmyslného jednání. 5. Stěžovatel tvrdí, že o průběhu skutkového děje panují pochybnosti, které měl vrchní soud při svém rozhodování vyložit ve prospěch stěžovatele, ze všech možných v úvahu přicházejících variant skutkového děje však soud upřednostnil tu, která je pro něj nejméně příznivá. 6. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak zda jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména rozpory v hodnocení důkazů s jejich skutečným obsahem, kdy na základě takto nesprávně hodnocených důkazů činí obecné soudy chybné závěry o jeho vině. Provedeným dokazováním nebylo podle stěžovatele prokázáno, že by se dopustil předmětné trestné činnosti. Nadto soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel tytéž námitky uplatnil již v rámci odvolacího řízení i v řízení před dovolacím soudem. Nyní tedy znovu polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů a předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které by zde přicházelo do úvahy, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci. Jak bylo nadto uvedeno výše, stěžovatel porušení tohoto ani jiného základního práva vůbec nenamítá. 9. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, a s odkazem na jejich vypořádání vrchním soudem upozornil, že jsou-li v dovolání znovu v podstatě jen vzneseny námitky, které již byly nižšími soudy řádně a správně vypořádány, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dále označil konkrétní důkazy, ze kterých nižší soudy vycházely - stěžovatel odcizil auto poškozené a její platební karty, taktéž jej usvědčuje jeho chování před činem a po činu - vypnuté telefony, pohyb mimo rozmístěné kamery, ale i pohyb v rámci kamerových záznamů, urychlené čištění odcizeného vozidla, čištění a zbavení se oděvu, který měl ten den na sobě, urychlená snaha o výběr finančních prostředků z odcizených platebních karet, jeho zjevně trvalý odjezd do zahraničí, nahlížení do policejní databáze či ofocený občanský průkaz poškozené. Jednotlivé důkazy jsou podpořeny i prostorovými odposlechy, kdy obviněný mj. uvedl, že s kradeným vozidlem je potřeba se vyhýbat úsekům po pozemních komunikacích