III.ÚS 210/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 210/21 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ilony Kuncové, zastoupené advokátem Mgr. Ing. Ivanem Soudkem, sídlem Bělehradská 1909/34, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2020 č. j. 2 As 173/2019-31, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2019 č. j. 45 A 53/2017-76, rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 16. února 2017 č. j. ZKI PR-O-11/62/2017-15 a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk ze dne 12. prosince 2016 č. j. OR-655/2016-208, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze a Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj jako účastníků řízení, a Boženy Pavlíčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka spolu s vedlejší účastnicí podala dvě námitky proti obsahu obnoveného katastrálního operátu podle § 45 odst. 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. V první z nich namítala nesprávnost přečíslování původních parcel pozemkového katastru, když tvrdila, že původní čísla pozemkových parcel katastru nemovitostí číslo X1 a X2 v katastrálním území Benátská Vrutice (dále jen "předmětné pozemky"), byla v řadě čísel katastru nemovitostí volná, a měla být tudíž pro tyto pozemky použita. Druhá námitka směřovala proti označení druhu předmětných pozemků, které měly být podle stěžovatelky označeny jako "zastavěná plocha a nádvoří" s využitím "zbořeniště", nikoliv jako "ostatní plocha" s využitím "neplodná půda". Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (dále jen "katastrální úřad") uvedl, že neshledal žádný zákonný důvod ke změně výsledků obnovy katastrálního operátu, a proto rozhodl, že předmětné pozemky budou v katastru nemovitostí i nadále evidovány podle výsledků obnovy katastrálního aparátu přepracováním souboru geodetických informací, a námitku směřující proti označení druhu předmětných pozemků zamítl. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala stěžovatelka a vedlejší účastnice odvolání k Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Praze (dále jen "inspektorát"), který jejich odvolání zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že při přečíslování parcel postupoval katastrální úřad v souladu s § 36 odst. 1 písm. a) a § 36 odst. 7 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že při obnově katastrálního operátu přepracováním se pouze převádí dosavadní katastrální mapa do elektronické podoby, přičemž souřadnice podrobných bodů polohopisu obnovované katastrální mapy se získávají podle platného stavu jejího obsahu. Ohledně určení druhu pozemku u nově vzniklého pozemku parcelního čísla X1 (původně parc. č. st. X3), uvedl, že ten byl dříve evidován pouze ve zjednodušené evidenci, o němž se údaje o druhu pozemku ani způsobu jeho využití nevedou. V roce 1964, kdy byla jednotková evidence půdy nahrazena evidencí nemovitostí, byla už celá parcela č. X1 evidována jako ostatní plocha a tento údaj byl následně převzat do katastru nemovitostí. 3. Proti rozhodnutí inspektorátu podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který ji jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud uvedl, že způsob evidence pozemků plní ryze technický účel a řídí se zejména pravidly stanovenými katastrální vyhláškou. Stěžovatelce přitom "nesvědčí žádné subjektivní veřejné práva na to, aby pozemky v jejím vlastnictví byly evidovány podle jejího přání (ať už je důvodem takového přání historická kontinuita či cokoliv jiného)". Dále dospěl krajský soud k závěru, že při obnově katastrálního operátu postupoval katastrální úřad správně, když "při převedení zjednodušeně evidovaného pozemku p. č. X1 na jednotlivé parcely převzal druh tohoto pozemku pro všechny tyto nově evidované parcely". Stěžovatelce přisvědčil v tvrzení, že skutečně došlo ke změně druhu jejích pozemků z druhu "zastavěná plocha" na "ostatní plocha", - stalo se tak však již v 60. letech minulého století, což podle krajského soudu inspektorát podrobně ozřejmil a doložil kopiemi pozemkových knih a dalších historických evidencí. Podle krajského soudu však "předmětem tohoto řízení není hodnocení historické právní úpravy, nýbrž zákonnost rozhodnutí žalovaného o námitkách žalobkyně proti obnovenému katastrálnímu operátu (resp. rozhodnutí o odvolání proti němu). V řízení se přitom prokázalo, že ke změně druhu pozemku nedošlo až v souvislosti s obnovou katastrálního operátu v roce 2016 (nýbrž mnohem dříve). Proto ani tento zásah do práv žalobkyně nemohl být napraven v řízení o námitkách proti obnovenému katastrálnímu operátu a nemůže být napraven ani v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí" (bod 19 odůvodnění). 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména zdůraznil, že katastrální úřad postupoval správně, když v rámci obnovy katastrálního operátu u nově vzniklých parcel "toliko převzal údaje o druhu pozemku podle původní parcely č. X1, která byla vedena nejpozději od 60. let 20. století v jednotné evidenci půdy a následně (od roku 1964) i v operátu evidence nemovitostí (jenž se od roku 1993 považuje za katastrální operát) s druhem pozemku ostatní plocha". S odkazem na svou dřívější judikaturu konstatoval, že v rámci obnovy katastrálního operátu není katastrální úřad oprávněn rozhodovat o existenci či rozsahu vlastnického či jiného práva k dotčené nemovitosti. Katastrální úřad by tak jednal nad rámec svých zákonných pravomocí, pokud by v rámci obnovy katastrálního operátu "prováděl úvahy o historické funkci pozemků nebo dokonce bral v úvahu současný faktický stav pozemku a doplňoval na základě nich u předmětných parcel jiné údaje o druhu pozemku a způsobu jeho využití, než jaké vyplývaly z evidencí bezprostředně předcházejících obnově katastrálního operátu provedené v roce 2016". Uzavřel tak, že námitku stěžovatelky spočívající v tvrzení, že na současném pozemku je zbořeniště a jeho současný stav odpovídá druhu pozemku "zastavěná plocha a nádvoří", nemohly správní orgány vyřešit v rámci řízení o námitce proti obsahu obnoveného katastrálního operátu. K námitce stěžovatelky související se změnou očíslování předmětných pozemků Nejvyšší správní soud uvedl, že se jí měl krajský soud "podrobněji zabývat a vyhodnotit, zda její tvrzení o dotčení v souvislosti s přidělováním čísel parcelám mohou vést k závěru o nezákonnosti postupu správních orgánů s vlivem na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí". Toto dílčí pochybení krajského soudu však neshledal jako důvod pro zrušení jeho rozhodnutí, neboť "dospěl ke stejnému závěru, a to že žádná veřejná subjektivní práva stěžovatelky nebyla postupem správních orgánů porušena". Podle Nevyššího správního soudu lze přitom s jistotou vyloučit vliv číselného označení parcely na užitnou hodnotu pozemku, inspektorát navíc náležitě vysvětlil svůj postup při číslování parcel a doložil, že pravidlo obsažené v § 36 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky bylo dodrženo. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že do provedení obnovy katastrálního operátu měla důvodně za to, že je vlastníkem stavebního pozemku. Podle obnoveného katastrálního operátu je však pouze vlastníkem pozemku s druhem "ostatní plocha", což podle ní představuje "výrazné snížení jeho úředně stanovené ceny a tedy i hodnoty". Podle stěžovatelky "katastrální orgány se souhlasem soudů dospěly ke zcela absurdnímu závěru, že stavební pozemek není stavební pozemek". Knihovní vložky i faktický stav pozemku však svědčí o tom, že "jde o zbořeniště a tedy odpovídá druhu zastavěná plocha a nádvoří". Tím došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Správní orgány i soudy porušily i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když fakticky ignorovaly § 36 odst. 11