III.ÚS 2119/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2119/23 ze dne 12. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023, č. j. 3 Tdo 1050/2022-3995, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 3. 2021, č. j. 32 T 5/2019-3026, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že s dalšími dvěma obžalovanými akceptovali poté, co proti nim bylo zahájeno trestní stíhání pro dotační podvod, nabídku dalších dvou obžalovaných, že za částku 10 000 000 Kč bude v jejich prospěch ovlivněno trestní stíhání. Jeden ze spoluobžalovaných následně částku 5 000 000 Kč podle dohody předal. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 2 000 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí samotného stěžovatele a dalších obžalovaných, jakož i záznamů rozhovorů mezi jednotlivými obžalovanými (které si nahrál a předložil sám stěžovatel). Soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, že předání peněz bylo "obranou" před účelovým trestním stíháním (spoluobžalovaní, kteří peníze převzali, se vydávali za osoby jednající mimo jiné jménem dozorujícího státního zástupce) a výhružkami, které u stěžovatele dokonce vyvolaly obavu o jeho rodinu. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by spoluobžalovaní, požadující po stěžovateli peníze, byli ve spojení s dozorujícím státním zástupcem. Soud tedy dospěl k závěru, že takové spojení pouze předstírali a stěžovatele nevydírali, nýbrž mu nabízeli ukončení trestního stíhání jako službu. Z rozhovorů mezi spoluobžalovanými neplyne, že by stěžovatel byl pod jakýmkoliv tlakem či dokonce byl obětí vydírání. Rozhovory soud vyhodnotil tak, že stěžovatel přijal nabídku spoluobžalovaných na ovlivnění trestního stíhání. 2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením ze dne 1. 12. 2021, č. j. 3 To 63/2021-3474. Vrchní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že stěžovatel se nestal obětí vydírání. Opak nelze dovodit ze skutečnosti, že stěžovatel předal orgánům činným v trestním řízení záznamy části hovorů mezi ním a ostatními obžalovanými a následně s policií spolupracoval. I z těchto záznamů (ač nejsou kompletní) lze dovodit, že způsob stěžovatelovy komunikace neodpovídá postavení oběti vydírání (rozhovory jsou vedeny v přátelském duchu, bez nátlaku a výhružek, sám stěžovatel přichází s různými možnostmi dalšího postupu). Podle nepravomocného rozsudku z jiné trestní věci se stěžovatel dopustil podobného jednání i v souvislosti s jiným trestním stíháním (v této věci požádal prostřednictvím emailové komunikace svého bratra o předání částky 3 000 000 Kč příslušníkům policie). Ačkoliv nelze z nepravomocného rozsudku dovodit stěžovatelovu vinu, zůstává podle vrchního soudu zjevné, že i v této věci vedl minimálně komunikaci o ovlivnění trestního stíhání. Stěžovatelova obhajoba, že je pravidelně obětí vydírání ze strany různých skupin, je nelogická ve světle faktu, že orgány činné v trestním řízení informoval o projednávané trestné činnosti s více než ročním odstupem. Naopak se jako logická jeví verze, že stěžovatel se na policii obrátil až ve chvíli, kdy na něj byla podána obžaloba, a ukázalo se zřejmým, že zaplacené peníze nepovedou ke kýženému cíli. Krajský soud se rovněž logicky vypořádal s návrhy na doplnění dokazování. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem o nadbytečnosti výslechu dalších policistů a opatření vyšetřovacích spisů z jiných trestních řízení. Ve vztahu ke stěžovateli nelze aplikovat § 159c trestního řádu, neboť oznámení úplatku nebylo učiněno včas a dobrovolně. Podle vrchního soudu mohou po provedeném dokazování přetrvávat určité nejasnosti, zda osoby, které stěžovateli nabídly ovlivnění trestního řízení, jednaly jménem někoho jiného, neboť měly dílčí reálné informace ze spisu. Pro absenci dalších důkazů musí tato verze zůstat ryze v rovině hypotetické a pro stěžovatelovu trestní odpovědnost je navíc irelevantní. 3. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů žádné důkazní návrhy neopomenuly a se všemi se řádně vypořádaly. Logicky je pak odmítly pro nadbytečnost, neboť jejich provedení nemohlo na závěrech o vině nic změnit (ostatně ani obhajoba neuvedla konkrétně, co má být danými důkazy potvrzeno). Mezi provedenými důkazy a závěry soudů nižších stupňů není žádný relevantní rozpor. Verzi obhajoby o údajném vydírání soudy přesvědčivě vyvrátily. Vycházel-li vrchní soud rovněž z nepravomocného odsuzujícího rozsudku v jiné trestní věci, nešlo o argument směrodatný pro rozhodnutí o vině. Soud z tohoto rozsudku pouze zjistil tu podpůrnou skutečnost, že stěžovatel obdobným způsobem o poskytnutí peněz na ovlivnění jiného trestního řízení hovořil i s jinými osobami, což obhajoba ani nijak nezpochybňuje. Uvedený rozsudek tak pouze dokládá účelovost stěžovatelovy obhajoby, dovozenou v dané trestní věci i bez znalosti uvedeného rozsudku. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce o nutnosti aplikace § 159c trestního řádu. Toto ustanovení od roku 2016 přispívá k boji s korupcí tím, že vylučuje trestní postih oznamovatelů korupce, kteří slíbili poskytnout úplatek a od roku 2018 dokonce i těch, kteří již úplatek poskytli. V případě stěžovatele však nelze toto ustanovení aplikovat, neboť v době jeho účinnosti byl již stěžovatel osobou obviněnou a nikoliv podezřelou, jak ustanovení předpokládá. Navíc stěžovatel poskytnutí úplatku neoznámil bez zbytečného odkladu, nýbrž po bezmála dvou letech. 4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci nesprávně interpretovaly smysl § 159c odst. 1 trestního řádu. Dané ustanovení podle stěžovatele upravuje trestněprávní odpovědnost pachatele a má povahu hmotněprávní úpravy. Soudy však nesprávně jeho retroaktivní aplikaci ve prospěch stěžovatele vyloučily. Postupovaly tak v rozporu se zákonem. Tím bylo zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání o dodržení zásady legality trestního řízení. Zároveň stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že oznámení o úplatku neučinil bezodkladně, což ve své výpovědi vyvrátil vypovídající policista. 6. Dále stěžovatel namítá, že v dané trestní věci došlo k mimořádné selekci důkazů ze strany policie a státního zastupitelství, což odporuje zásadě rovnosti stran trestního řízení. Obhajoba poukazovala na důležitost možnosti seznámit se s výsledky operativního pátrání. Soudy se s těmito návrhy řádně nevypořádaly. Pro nadbytečnost nelze podle stěžovatele odmítnout důkazy, s jejichž obsahem se soud neseznámí. Právě kvůli neprovedení navržených důkazů označil odvolací soud námitky obhajoby "hypotetické". Důkazy přitom měly potvrdit, že stěžovatel měl reálné obavy z postupu dalších osob a tím vysvětlit jeho další jednání. 7. Stěžovatel rovněž namítá, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech. V rozporu s provedenými (a dalšími výše uvedenými navrženými) důkazy soudy vyhodnotily stěžovatelovo jednání jako úplatek a nikoliv snahu zabránit těžké újmě způsobené protiprávním jednáním dalších osob. Tuto možnost ostatně připustil odvolací soud. Stěžovatel vydírání oznámil již v roce 2012 a po několika letech je odsouzen za poskytnutí úplatku osobám, které ho vydíraly. Závěr o stěžovatelově vině soudy navíc nepřípustně dovodily z nepravomocného rozsudku. Na jedné straně tvrdí, že nejde o směrodatný argument, avšak přesto z něj dovozují stěžovatelovo trestné jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zá