III.ÚS 2156/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2156/23 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného JUDr. Martinem Holým, advokátem, sídlem Bezručova 153/9, Plzeň, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 44/2023-391 ze dne 11. 5. 2023 a výroku X rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 13 Nc 502/2020-286 ze dne 14. 12. 2022, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a M. J. a nezletilé N. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") v řízení o úpravě poměrů k nezletilé vedlejší účastnici pro dobu před a po rozvodu jejího otce (stěžovatele) a matky (první vedlejší účastnice) napadeným rozsudkem mimo jiné určil, že se nezletilá svěřuje do péče matky, upravil styk otce s dcerou, určil výživné, uložil otci zaplatit dlužné výživné a rozhodl o určení předškolního zařízení nezletilé pro plnění povinné předškolní docházky. Výrokem X okresní soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen uhradit k rukám matky polovinu školného za nezletilou ve výši 23 600,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. 2. Co se týče povinnosti uhradit polovinu školného, uvedl okresní soud, že bylo prokázáno, že matka po svém odchodu ze společné domácnosti v M. a přestěhování do P. v srpnu 2020 zajistila docházku nezletilé v mateřské škole (zřízené městem) v P. Pro nesouhlas otce s docházkou dcery do tohoto zařízení ovšem následně přehlásila nezletilou do mateřské školy soukromého zřizovatele, kde hradila školné. Na toto školné za rok 2020/2021 otec dosud nijak nepřispěl, proto mu okresní soud uložil uhradit polovinu nákladů. 3. Proti výroku X rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatel, tak matka nezletilé. Stěžovatel v odvolání k výroku X okresního soudu namítal, že matka už dne 3. 7. 2020 zapsala nezletilou (dosud docházející do mateřské školy v M.) do nové mateřské školy v P., aniž jej o tom informovala. O jejím postupu se proto dozvěděl až v září 2020. Poté informoval školku, že ji nezletilá navštěvuje bez jeho souhlasu, a v odpovědi obdržel dopis ředitelky školky, že nezletilá byla matkou dne 25. 9. 2020 ze školky odhlášena. Následně ji matka přihlásila k docházce do soukromé mateřské školy, a to opět aniž tento postup se stěžovatelem konzultovala. Přitom měla nezletilá stále zajištěnou mateřskou školu v místě svého tehdejšího trvalého pobytu (tedy v M., kde po konci soužití rodičů nadále žil jen stěžovatel). 4. Krajský soud výrokem II změnil k odvolání matky výrok X rozsudku okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost uhradit k rukám matky částku 24 350 Kč (namísto 23 600 Kč dle rozhodnutí okresního soudu), která správně odpovídala polovině uhrazeného školného. Odvolání stěžovatele proti výroku X naopak krajský soud shledal nedůvodným. Svými odvolacími námitkami podle krajského soudu stěžovatel potvrdil, že právě jeho negativní stanovisko k docházce nezletilé do mateřské školy v P. a jeho trvání na tom, aby v rozporu s jejím nejlepším zájmem nezletilá navštěvovala původní školku v místě trvalého bydliště, vedlo k tomu, že matka zajistila docházku nezletilé v jiné, ovšem soukromé mateřské škole v P. Proto shledal krajský soud důvodným, aby se stěžovatel na nákladech školného také podílel. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť napadená rozhodnutí se dostatečně nevypořádala s jím tvrzenými skutečnostmi. Zvláště měl krajský soud opomenout otázky zásadního právního významu, které stěžovatel vymezil. 6. Dále stěžovatel namítá porušení svého práva na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, respektive práva na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny). Nesouhlasí s tím, aby musel uhradit část úhrady za školné v soukromé mateřské škole, kam jeho dcera docházela bez jeho souhlasu. Nezletilá docházela do mateřské školy v místě svého trvalého pobytu. Potřeba změnit mateřskou školu vznikla jen proto, že se matka, aniž by o tom stěžovatele informovala, s nezletilou přestěhovala. K docházce do nové mateřské školy byla nezletilá přihlášena matkou bez souhlasu stěžovatele, který se o něm dozvěděl až zpětně během jednání s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Tvrzení matky, že nezletilou musela přihlásit do soukromé mateřské školy kvůli postupu stěžovatele, je podle stěžovatele liché. Vzhledem ke svévolnému postupu matky v souvislosti se změnou mateřské školy odmítá hradit poměrnou část nákladů školného. 7. Stěžovatel rozporoval závěr uvedený v bodě 10 napadeného rozsudku okresního soudu, že to byl on, kdo podal žádost o vyloučení nezletilé z této nové mateřské školy, což vedlo matku k přihlášení dcery do soukromé mateřské školy. Považuje závěr okresního soudu za zcela excesivní a nesoucí prvky libovůle, neboť vůbec není zřejmé, z čeho by měl tento závěr vyplývat. Doložený dopis ředitelky školky ze dne 30. 9. 2020 naopak dokládá jiný důvod ukončení docházky. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěrem přijatým obecnými soudy shledává stěžovatel i v konstatování soudů, že svým postupem zmařil docházku nezletilé do této mateřské školy. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je tedy přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný v rozsahu specifikovaném níže. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevymezil, že by se domáhal zrušení konkrétních výroků napadených rozhodnutí. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí jako celek. Znění navrženého výroku však zjevně nekoresponduje s obsahem ústavní stížnosti. Z jejího odůvodnění jednoznačně vyplývá, že stěžovatel ve skutečnosti brojí pouze proti těm výrokům napadených rozhodnutí, kterými mu byla uložena povinnost podílet se na nákladech školného v soukromé mateřské škole ve školním roce 2020/2021. Ostatně část výroků napadeného rozsudku okresního soudu byla změněna výrokem I rozsudku krajského soudu, jímž došlo ke schválení dohody rodičů o svěření do péče, výši výživného a dlužného výživného a rozsahu styku; už proto, že došlo ke schválení dohody, s výrokem I rozsudku krajského soudu stěžovatel zjevně nespojuje porušení svých práv. Jeho námitky tedy směřují jen proti výroku X rozsudku okresního soudu a výroku II rozsudku krajského soudu. 10. K projednání ústavní stížnosti proti výroku X rozsudku okresního soudu však Ústavní soud není příslušný, neboť tento výrok byl změněn výrokem II rozsudku krajského soudu. Ústavní soud obecně není povolán rušit, co již bylo zrušeno či změněno. Proto se zabýval ústavní stížností jen v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku krajského soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 12. Rozhodování ve věcech péče o děti je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Při rozhodování ve věcech péče o děti je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, který by ? jako další instančně nadřízený soud ? posoudil všechny námitky účastníků řízení. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jeho přezkumná pravomoc se koncentruje zejména na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý