III.ÚS 2336/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2336/23 ze dne 30. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky ExaSoft Holding a.s., sídlem Rudé armády 651/19a, Hranice, Karviná, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 104/2022-45 ze dne 30. června 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 Af 46/2019-114 ze dne 23. února 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobou napadla rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září a říjen 2014. Správce daně vydal platební výměry poté, co stěžovatelce neuznal některé uplatněné odpočty na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") z přijatých zdanitelných plnění od společnosti ExaSoft Czech a.s. Ačkoli byly splněny formální a hmotněprávní podmínky pro přiznání odpočtu, podle správce daně byla plnění zatížena podvodem a stěžovatelka věděla, že se na něm podílí. 2. Krajský soud nejprve žalobě vyhověl, jeho rozsudek však ke kasační stížnosti odvolacího správního orgánu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 239/2020-46 ze dne 19. 11. 2021. Krajský soud poté znovu rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne pro něj závazný právní názor na to, že došlo k identifikaci chybějící daně a že nestandardní okolnosti svědčí pro závěr, že šlo o podvod na DPH. Z téhož souboru nestandardních okolností odvolací správní orgán podle krajského soudu správně dovodil i to, že stěžovatelka měla a mohla vědět, že se účastní transakcí zasažených podvodem. Krajský soud také konstatoval, že relativně krátká lhůta, kterou měla stěžovatelka k seznámení s výsledky kontrolního zjištění a vyjádření se k němu, nemohla představovat vadu s možným dopadem na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud také odůvodnil, že nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), protože k takovému postupu není podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinný a nadto nevyvstala potřeba předběžnou otázku položit. 3. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud odmítl, že by krajský soud jednoduše ztotožnil zjištěné nestandardní okolnosti posuzovaných transakcí s vědomostí stěžovatelky o zapojení do podvodem zasažených transakcí. Krajský soud podle něj vycházel jen z těch skutečností, které se nenacházely mimo sféru stěžovatelky a které v ní měly vyvolat pochybnosti o povaze transakcí. Ke stěžovatelkou navrhovanému položení předběžných otázek Nejvyšší správní soud uvedl, že k otázce odpočtu na DPH již existuje početná judikatura Soudního dvora a že daný případ nezakládal nutnost položení stěžovatelkou nastolených otázek. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá porušení svých práv v souvislosti s nepoložením předběžné otázky. Krajský soud podle ní zcela nepřiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 304/2019-79 ze dne 23. 2. 2022. Navíc nijak neodůvodnil, proč nebylo položení předběžných otázek potřebné. Stejně postupoval i Nejvyšší správní soud, a oba napadené rozsudky jsou proto v této otázce nepřezkoumatelné. Stěžovatelka je přesvědčena, že na zodpovězení jí formulovaných předběžných otázek, vztahujících se k posuzování nestandardních okolností, závisí meritorní posouzení věci. Ačkoli předběžnou otázku odmítly položit, správní soudy samy na otázky stěžovatelky neodpověděly. Stěžovatelka tak stále neví, co správce daně spatřoval nestandardního na skutečnostech, které jsou v obchodním styku zcela běžné a v souladu se zákonem. Stát nevymezil uceleným a předvídatelným způsobem okolnosti svědčící o účasti na daňovém podvodu. Úvaha správních soudů i správních orgánů je proto pro stěžovatelku zcela nelogická, nesrozumitelná a nepředvídatelná; klade jí navíc povinnosti jdoucí nad rámec zákona. Některé informace, které zjistil správce daně, totiž sama ani zjistit nemohla. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovozuje, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie vést k porušení ústavně garantovaných práv účastníka řízení, a to práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 108/89 SbNU 593), sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 (N 153/90 SbNU 483) a mnohé další]. Pokud soud nijak nereaguje na návrh účastníka řízení, aby položil předběžnou otázku, může se dopustit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podobně jako při opomenutí jiné námitky [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018 (N 149/90 SbNU 433)]. Jinou formou porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je, pokud se soud s návrhem na položení předběžné otázky vypořádá nepřezkoumatelným způsobem. Pouhý názor soudu, že považuje za zřejmý výklad právní otázky, k níž účastník řízení navrhuje předběžnou otázku položit, nelze za řádné odůvodnění považovat. Zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž to odůvodnění, které řádně nevysvětlí, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu komunitární právní normy [viz nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 22]. 8. Právě takové pochybení namítá stěžovatelka, neboť uvádí, že navrhovala, aby krajský soud a později Nejvyšší správní soud přerušily řízení a položily předběžné otázky Soudnímu dvoru, což oba soudy nepřezkoumatelným způsobem odmítly. Úkolem Ústavního soudu tak je nejprve posoudit, zda správní soudy řádně odůvodnily svůj postup, jímž na návrh stěžovatelky reagovaly. 9. Krajský soud reagoval na návrh v bodě 24 svého rozsudku následovně: "Před ústním jednáním navrhl žalobce přerušení řízení a položení předběžné otázky SDEU. Krajský soud tento návrh důvodný neshledal, když s ohledem na čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nemá krajský soud povinnost věc Soudnímu dvoru předložit, nadto podle soudu nevyvstala s ohledem na okolnosti věci potřeba předběžnou otázku položit. Toto stručné odůvodnění krajského soudu stran návrhu žalobce zcela postačí, jak ostatně již dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. 3 As 304/2019-79 (bod [24] rozsudku)." 10. Ačkoli stěžovatelka odkaz na právě uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zpochybnila jako nepřiléhavý, Ústavní soud považuje vypořádání krajského soudu za dostačující a výstižné. Právní oblast a povaha právních otázek nemají vliv na skutečnost, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nebyl krajský soud povinen předběžnou otázku položit, jelikož proti jeho rozhodnutí existovaly opravné prostředky vnitrostátního práva. 11. Ani Nejvyšší správní soud neopomenul reagovat na stěžovatelčin návrh na přerušení řízení a položení jí formulovaných předběžných otázek (jejich znění Nejvyšší správní soud shrnuje v bodě 20 svého rozsudku). V bodě 43 rozsudku reagoval následovně: "K návrhu stěžovatele na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU Nejvyšší správní soud konstatuje, že smyslem odepření nároku na odpočet DPH z důvodu