III.ÚS 235/25 – Ústavní soud

III.ÚS 235/25 ze dne 3. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Vítězslava Nezvala a MUDr. Hany Sedláčkové, zastoupených JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2024, č. j. 25 Cdo 864/2024-307, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2023, č. j. 17 Co 197/2022-267, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. července 2022, č. j. 14 C 232/2021-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení a Statutárního města Prostějov, se sídlem nám. T. G. Masaryka 130/14, Prostějov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelé podali žalobu, kterou se proti vedlejšímu účastníkovi domáhali náhrady škody na jejich nemovitosti ve výši 1 551 908 Kč s příslušenstvím. Tuto škodu jim podle nich způsobil dopravní provoz na sousedním pozemku, který vlastní vedlejší účastník a který je podle stěžovatelů užíván jako neschválená pozemní komunikace. 2. Obecné soudy stěžovatelům nevyhověly, protože jimi uplatněný nárok shledaly promlčeným. Stěžovatelé podle soudů věděli o údajné škodě a jejím údajném původci nejpozději dne 7. 5. 2012, kdy se obrátili na vedlejšího účastníka s tím, že provozem na komunikaci poškozuje jejich nemovitost. Dvouletá promlčecí lhůta tedy začala běžet nejpozději dne 8. 5. 2012 a nepochybně uplynula ještě před podáním žaloby dne 13. 9. 2021. Uplatněná námitka promlčení podle soudů neodporuje dobrým mravům. 3. Okresní soud proto žalobu stěžovatelů zamítl (I. výrok) a uložil jim povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 118 882 Kč (II. výrok). 4. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 19 846 Kč (II. výrok). 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl (I. výrok) a uložil jim povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 17 957 Kč (II. výrok). 6. Stěžovatelé podali proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jejich právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). 8. Proti výrokům o věci samé stěžovatelé vznáší tyto námitky: a) Obecné soudy chybně považovaly za počátek běhu promlčecí lhůty rok 2012. O škodě a jejím rozsahu se stěžovatelé dozvěděli až ze znaleckého posudku z roku 2018. Bez něj nemohli jako laici určit existenci a rozsah škody. V roce 2012 o žádné škodě nevěděli a ani vědět nemohli, protože nemovitost byla v té době v pořádku. Jejich dřívější komunikace s vedlejším účastníkem měla preventivní charakter. Zásah vedlejšího účastníka trvá a škoda se neustále zvyšuje. Promlčecí lhůta přitom nemůže začít běžet, dokud stěžovatelé neznají celkový rozsah škody. b) Námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Vedlejší účastník provozuje černou stavbu poškozující nemovitost stěžovatelů, klame o její řádné kolaudaci a navzdory upozorněním zůstává nečinný. Jako slabší strana by stěžovatelé měli mít vyšší právní ochranu. Stěžovatelé hájili svá práva i přes zdravotní problémy jednoho z nich a neúměrný tlak z podvodných správních řízení vedených společností vedlejšího účastníka (Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s.). Tyto okolnosti jim znemožňovaly uplatnit nárok dříve. c) Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že je pozemní komunikace legální a že je tato otázka relevantní pouze pro posouzení odpovědnosti za škodu, a nikoli pro otázku promlčení. Od této skutečnosti se odvíjí úspěšnost žaloby, protože u řádně zkolaudované komunikace by byla odpovědnost za škodu vyloučena. Okresní soud však tuto otázku posoudil chybně a krajský i Nejvyšší soud se jí nezabývaly. O nepovolenosti stavby se stěžovatelé dozvěděli pozdě, což jim znemožnilo uplatnit nárok na náhradu škody dříve. d) Z napadených rozhodnutí je patrná snaha vyvinit viníka z povinnosti hradit škodu. Soudem vytvořená domněnka, že jsou stěžovatelé viníky či plánovači škody, je zcestná. Závěry soudů o promlčení jsou hypotetické a nepodložené a označení pozemní komunikace za legální odporuje důkazům. Napadená rozhodnutí se zakládají na subjektivním hodnocení bez vazby na skutečné události. 9. Proti výrokům o nákladech řízení stěžovatelé namítají, že jim obecné soudy uložily povinnost nahradit náklady advokátního zastoupení vedlejšího účastníka jakožto statutárního města, aniž by se zabývaly účelností nákladů a aniž by své rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu řádně odůvodnily. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda není závěr obecných soudů o promlčení stěžovateli uplatněného nároku protiústavní a zda obecné soudy ústavně souladným způsobem přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. 11. Posouzení toho, zda je stěžovateli uplatněný nárok promlčený a zda vedlejšímu účastníkovi náleží náhrada nákladů na právní zastoupení, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jejich ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila. III.1 K námitkám proti výrokům o věci samé 13. Stěžovatelé vznesli výše popsané námitky proti výrokům o věci samé již v řízení před obecnými soudy. Jejich ústavní stížnost je ostatně z podstatné části kopií jejich dovolání. Obecné soudy stěžovatelům podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč jejich argumenty nemají oporu v právu. Ústavní soud se proto k jejím námitkám proti výrokům o věci samé vyjadřuje jen stručně a ve zbytku odkazuje na níže uvedené body napadených rozhodnutí. 14. Obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vypořádaly s otázkami, proč promlčecí lhůta začala běžet již v roce 2012 [viz námitka a) a body 7 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 9 rozhodnutí krajského soudu a bod 14 rozhodnutí okresního soudu], proč námitka promlčení neodporuje dobrým mravům [viz námitka b) a bod 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 10 rozhodnutí krajského soudu a bod 14 rozhodnutí okresního soudu] a proč na věci nic nemění ani posouzení povahy komunikace [viz námitka c) a bod 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu]. 15. Ústavní soud nepovažuje tyto závěry za protiústavní a z pozice orgánu ochrany ústavnosti k nim nepovažuje za nutné nic dodávat. Právní závěry napadených rozhodnutí nejsou svévolné či nepřiměřeně restriktivní, neodporují ustálené rozhodovací praxi vrcholných soudů a nejsou zatíženy ani jinými ústavněprávními vadami. Obecné soudy se řádně vypořádaly i s dílčími námitkami, jimiž se stěžovatelé snažili tyto závěry zpochybnit a které opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Obecné soudy dostatečně přihlédly k okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a jejich skutková zjištění mají oporu v důkazech. Již na základě těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků nebo že se dopustily jiného z namítaných ústavněprávních pochybení [viz námitka d)]. III.2 K námitce proti výrokům o nákladech řízení 16. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že podle jeho judikatury je nutno účelnost vynaložení nákladů na zastoupení statutárního města v soudním řízení řádně odůvodnit (souhrnně viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3318/21, body 16 až 18). 17. Tuto povinnost obecné soudy nesplnily, neboť přiznaly vedlejšímu účastníkovi jako statutárnímu městu náhradu nákladů právního zastoupení, aniž by jejich účelnost jakkoli odůvodnily. Zásah Ústavního soudu ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozhodnutí však přesto není na místě. Ve vztahu k nákladům prvostupňového a odvolacího řízení jsou totiž námitky stěžovatelů materiálně nepřípustné (viz část III.2.1) a náklady dovolacího řízení jsou ve zjevně bagatelní výši bez významného ústavního přesahu (viz část III.2.2). III.2.1 K výroku o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení 18. Stěžovatel je obecně povinen vyčerpat všechny podstatné argumenty ještě předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Námitka, kterou stěžovatel poprvé uvede až v ústavní stížnosti - ačkoli ji mohl účinně uplatnit již před obecnými soudy - je v řízení o ústavní stížnosti obecně materiálně nepřípustná (blíže viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/23, bod 15; IV. ÚS 1126/22, bod 29; III. ÚS 377/20, bod 23). Tento závěr přitom platí i pro arg