III.ÚS 2358/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2358/16 ze dne 14. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaromíra Jirsy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RAMET a. s., sídlem Letecká 1110, Kunovice, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 558/25, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2016 č. j. 5 Afs 121/2014-60, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým měl být porušen čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Dne 18. 1. 2006 podala stěžovatelka dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosince 2004, ve kterém uvedla, že dne 29. 10. 2004 vydražila v nedobrovolné dražbě dvě nemovitosti za částku 12 000 000 Kč, k nimž nabyla vlastnické právo v prosinci 2004, čímž jí vznikl nárok na odpočet daně, neboť přechod nemovitosti je dle § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, zdanitelným plněním a stěžovatelka toto přijaté zdanitelné plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti. 3. Výzvou ze dne 7. 3. 2006 č. j. 45258/06/336913/0605 Finanční úřad v Uherském Hradišti (dále jen "správce daně") vyzval stěžovatelku k odstranění pochybností o údajích v dodatečném daňovém přiznání. U správce daně totiž vznikla pochybnost, že odpočet daně na základě stěžovatelkou předložených dokladů (protokolů o nedobrovolné dražbě) byl uplatněn v souladu s § 73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty; správce daně proto stěžovatelku vyzval k doložení daňových dokladů podle § 28 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty. 4. Stěžovatelka ve svém vyjádření k této výzvě ze dne 30. 3. 2006 poukázala na významový rozdíl mezi pojmy "převod" a "přechod" vlastnictví, pročež vyslovila přesvědčení, že se osvobození od daně podle § 56 zákona o dani z přidané hodnoty netýká přechodu vlastnictví nemovitostí. Nemovitosti (haly), které stěžovatelka vydražila, používá pro uskutečnění své ekonomické činnosti, proto má v souladu s § 72 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet. Na základě § 73 odst. 12 zákona o dani z přidané hodnoty bylo možno prokázat nárok podle tehdy účinného zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, všemi prostředky, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Z předložených dokladů podle stěžovatelky vyplývá, že se zdanitelné plnění uskutečnilo. Dne 29. 6. 2006 navíc stěžovatelka předložila odborné posouzení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (dále jen "univerzita"), podle kterého § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty nedopadá na přechod nemovitostí v dražbě. 5. Dne 22. 8. 2006 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty č. j. 147286/06/336913/060, neboť dospěl k závěru, že není zřejmé, že stěžovatelkou předložené dokumenty (protokoly o provedených dražbách, potvrzení o nabytí vlastnictví, doklady o úhradě ceny) jsou daňovými doklady. Podle § 28 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty je totiž daňovým dokladem při dražbě nemovitosti provedené na základě exekučního řízení doklad o zaplacení vystavený státním orgánem nebo jiným oprávněným subjektem nebo dražebníkem, tyto daňové doklady však stěžovatelka nepředložila, a jelikož v rámci vytýkacího řízení nedošlo k odstranění pochybností, zůstala daňová povinnost nezměněna. 6. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Finanční ředitelství v Brně (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 16. 7. 2007 č. j. 9379/07-1300-703305 zamítlo, jelikož dospělo k závěru, že se na nabytí předmětných nemovitostí vztahovalo osvobození od daně podle § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. 7. Následnou správní žalobu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2009 č. j. 31 Ca 182/2007-65 zamítl, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113 (dále jen "předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu") byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž přisvědčil stěžovatelčině námitce, že odvolací orgán postavil svůj závěr o neuznání nároku na odpočet na zcela jiných důvodech než správce daně, aniž by jí dal příležitost seznámit se s novými skutečnostmi a vyjádřit se k nim. Krajský soud tuto vadu nenapravil a také se nezabýval všemi podmínkami pro posouzení případu, konkrétně naplněním podmínek časového testu podle § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo zjevné, že šlo o skutečnou, nikoliv fiktivní transakci, a zároveň byl znám daňový subjekt, jehož nemovitosti byly vydraženy, bylo věcí správce daně, aby si v rámci součinnosti s příslušným správcem daně tohoto subjektu ověřil naplnění podmínek pro uplatnění odpočtu stěžovatelkou. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že převodem staveb a pozemků podle § 51 písm. e), resp. § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty je třeba rozumět i přechod staveb a pozemků v dražbě. 8. Rozsudkem ze dne 28. 7. 2010 č. j. 31 Af 16/2010-145 krajský soud rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 16. 7. 2007 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 13. 7. 2012 odvolací orgán rozhodnutím č. j. 10599/12-1301-707271 stěžovatelčino odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru opět zamítl, když dospěl k závěru, že se na předmětné nemovitosti vztahovalo osvobození od daně podle § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť předchozí vlastník nabyl předmětné nemovitosti v roce 1998 a k přechodu nemovitostí na stěžovatelku došlo až v roce 2004, tedy po uplynutí tříleté lhůty. 9. Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2014 č. j. 31 Af 145/2012-63 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti novému rozhodnutí odvolacího orgánu, jehož procesní postavení přešlo k 1. 1. 2013 na nově zřízeného vedlejšího účastníka. Krajský soud v tomto rozsudku zdůraznil, že na rozdíl od stěžovatelky považuje výzvu správce daně ze dne 7. 3. 2006 za dostatečně určitou a srozumitelnou, přičemž její vydání mělo rovněž za následek přerušení běhu tříleté lhůty pro vyměření daně. Podle krajského soudu došlo k vyměření daně včas a námitku prekluze považoval za neopodstatněnou. Krajský soud současně posoudil třicetidenní lhůtu pro zahájení vytýkacího řízení podle § 43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků jako lhůtu pořádkovou, pročež konstatoval, že správce daně mohl činit úkony směřující k vyměření daně, včetně zahájení vytýkacího řízení, i po jejím uplynutí. Stěžovatelčinu námitku porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení krajský soud odmítl a otázku distinkce pojmů "přechod" a "převod" vlastnictví posoudil krajský soud s poukazem na závěry předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu. V návaznosti na to pak krajský soud dospěl taktéž k závěru, že kritéria pro neosvobození od daně z přidané hodnoty v zákoně o dani z přidané hodnoty odpovídají čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen "šestá směrnice"). Podle krajského soudu bylo obsahem poskytovaných plnění "dodání budov", a proto je třeba tato plnění, ať k nim došlo v důsledku převodu vlastnického práva (např. koupí), nebo jejich přechodem v nedobrovolné dražbě, posoudit jako plnění osvobozená od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně podle § 51 odst. 1 písm. e), respektive § 56 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. 10. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že nemá důvod ustupovat od svých závěrů vyjádřených v předchozím rozsudku, pročež připomněl, že považuje výzvu správce daně ze dne 7. 3. 2006 za zákonnou a dostatečně určitou, a že vytýkací řízení tudíž bylo zahájeno v souladu s § 43 zákona o správě daní a poplatků a v důsledku toho se neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou, že dne 1. 7. 2012 uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně. K námitce stěžovatelky Nejvyšší správní soud dále uvedl, že oproti jejímu tvrzení ve věci nedošlo ke konkludentnímu vyměření daně, neboť správce daně nebyl v březnu 2006 vázán třicetidenní lhůtou, jelikož tato lhůta byla do § 43 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vložena až zákonem č. 270/2007 Sb. s účinností od 31. 10. 2007. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelk