Ústavní soud III.ÚS 2412/25 – Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 17. 6. 2025, č. j. KRPA-178511-4/TČ-2025-001191-7-JB, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že při svědecké výpovědi u policejního orgánu záměrně nepravdivě popřel, že v průběhu zkoušky k přezkoušení odborné způsobilosti řidičského oprávnění k němu přistoupil zkušební komisař a ukázal mu správné odpovědi. Tento komisař byl podezřelý z přijímání úplatků za nezákonnou pomoc u těchto zkoušek. Nepravdivost stěžovatelovy výpovědi je zřejmá z pořízeného kamerového záznamu.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou obvodní státní zastupitelství zamítlo napadeným usnesením. Podle jeho odůvodnění nelze vykládat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1536/22, natolik extenzivně, jak se jich dovolává stěžovatel. Tím by došlo k faktickému zrušení § 346 trestního zákoníku. Předmětem trestní věci, v níž byl stěžovatel svědek, byla protiprávní činnost zkušebních komisařů a nikoliv účastníků jejich kurzů, tím méně konkrétně stěžovatele. Sám svojí výpovědí vyvrátil, že by podezřelým komisařům poskytl úplatek. Nemůže se proto domáhat exempce z trestní odpovědnosti za spáchání křivé výpovědi.

Proti napadenému usnesení podal stěžovatel podnět k výkonu dohledu, který Městské státní zastupitelství v Praze shledalo nedůvodným. V jeho odůvodnění se ztotožnilo s právními závěry napadeného usnesení. Stěžovatel nebyl v trestní věci, v níž vypovídal, podezřelým z žádné trestné činnosti (ostatně z úplatkářské trestné činnosti nebyl obviněn dodnes). Jeho výpověď se vůbec poskytování úplatků netýkala, neboť předmětem bylo chování komisaře během zkoušky. V úvahu nepřichází ani spáchání podvodu, jak namítal stěžovatel. V řízení, v němž Ústavní soud vydal nález sp. zn. IV. ÚS 1536/22, byl tehdejší stěžovatel jediným rozsudkem odsouzen jak za majetkovou trestnou činnost, tak za křivou výpověď o této trestné činnosti. Šlo o zcela jinou procesní situaci oproti té stěžovatelově.

Usnesením ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. III. ÚS 2412/25, Ústavní soud zamítl stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel namítá, že jeho trestní stíhání je v rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1536/22. Stěžovatel je obviněn z křivé výpovědi, přestože popisoval svoji potenciální trestnou činnost, resp. se bránil vlastnímu trestnímu stíhání. Měl-li stěžovatel jako svědek vypovídat o tom, zda jeho zkušební komisař přijal úplatek, je podle stěžovatele zřejmé, že předmětem takové výpovědi bylo zároveň i poskytnutí tohoto úplatku právě stěžovatelem. Proti takovému podezření měl stěžovatel právo se bránit i případným uvedením nepravdy. V každém případě však nemůže být v takové situaci stíhán pro křivou výpověď. Podle uvedeného nálezu je irelevantní, v jakém procesním postavení se stěžovatel nacházel. Hranice mezi svědkem a podezřelým byla v dané věci tenká a stěžovatelova výpověď se mohla snadno stát skutečností převažující k jeho obvinění.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud považuje za nutné v první řadě připomenout, že kasace usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu) Ústavním soudem je možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14, usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Toto rozhodnutí má předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 539/98).

Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným pouze v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení (srov. nález ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, obdobně též usnesení ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3955/18, a usnesení ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 449/22).

Právě takového přezkumu se stěžovatel domáhá, neboť tvrdí, že jeho trestní stíhání odporuje hmotněprávním závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22. Orgány činné v trestním řízení vzaly tuto námitku v potaz a dostatečně podrobně se s ní vypořádaly. Nelze tedy hovořit o odepření spravedlnosti či svévoli. Byla-li již na stěžovatele podána obžaloba, je věcně příslušným k posouzení důvodnosti takové námitky nalézací soud, jakožto garant ochrany základních práv a svobod stěžovatele (čl. 4 Ústavy), nikoliv Ústavní soud. Nadto Ústavní soud neshledal žádný důvod (ústavní stížnost by kupříkladu musela významně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele nebo by muselo v řízení docházet k neospravedlnitelným průtahům), aby se v dané věci od výše popsané doktríny odchýlil.

Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.