III.ÚS 2440/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2440/10 ze dne 14. 10. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, (adresa pro doručování: Přerov, nám. T. G. M. 11), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1496/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 5 To 15/2009-4412, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 45 T 3/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). V jednotlivostech stěžovatel namítá, že: 1. Proces dokazování se vyznačoval "svévolným přístupem ze strany obecných soudů", existencí opomenutých důkazů a porušením zásady presumpce neviny. Znalecký posudek Ing. P. zabývající se účetnictvím společnosti Z, spol. s r.o., podle nějž stěžovatel nemohl v roce 1994 počítat s řádným a včasným splacením jejích dluhů, "lze bezesporu označit jako zcela nepostačující a pro účely dalšího trestního řízení zcela nepoužitelný", a vypracovaný znalcem, který "vůbec nedisponoval potřebnými odbornými znalostmi ve vztahu k problematice". Posudku (včetně jeho doplnění) vytýká, že nevycházel z účetnictví za roky 1992-93 s vysvětlením, že bylo ztraceno, přičemž přehlédl, že potřebné údaje byly dostupné ze zprávy finančního úřadu o daňové kontrole; připomíná, že "sama státní zástupkyně uznala, že při dostupnosti úplných podkladů mohly být výsledky dokazování odlišné". Nadto znalec Ing. P. byl v rámci hlavního líčení vyslechnut jen v nedostatečném rozsahu a jeho posudek nebyl přednesen. Procesní situace opomenutého důkazu nastala tím, že odvolací soud se odmítl zabývat oponentním znaleckým posudkem (zpracovaný Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, jenž upozornil na nesprávné posouzení ekonomické situace společnosti Z, spol. s r.o.) s věcně neudržitelným zdůvodněním, že "jeho zpracovatelé vycházeli z kopií materiálů opatřených obhájcem stěžovatele, aniž by měli k dispozici výpovědi svědků vyjadřujících se k podnikatelské činnosti předmětných společností na území Ukrajiny a Ruské federace a aniž by disponovali alespoň zbylou částí účetnictví obchodní společnosti Z, spol. s r.o."; ve skutečnosti naopak oba znalecké posudky vycházely z podkladů totožných. Soudy "se spokojily s neúplnými a nedostatečnými důkazy", čímž nutily stěžovatele, aby v rozporu s principem presumpce neviny "převzal důkazní břemeno", přičemž chybějící část účetnictví za r. 1993 a 1994 dohledal "v důsledku úporné a nákladné snahy" až v průběhu dovolacího řízení v lednu 2010. Na jejím podkladě znalecký ústav Ostravská znalecká, a.s. konstatoval, že společnost Z, spol. s r.o., resp. její jednatel, mohla objektivně předpokládat, že bude v období leden-květen 1994 schopna dostát svým závazkům. Jestliže Nejvyšší soud dovodil, že tyto námitky nelze podřadit dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podal podle stěžovatele výklad, který Ústavní soud označuje "za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu"; rovněž ve vztahu k tomuto posudku jde o opomenutý důkaz. Další procesní nedostatky realizace dokazování stěžovatel spojuje s výslechy "svědků z Ruska a Ukrajiny ohledně závazků tamějších společností vůči společnosti Z, spol. s r.o."; nalézací soud se omezil na konstatování, že někteří z předvolaných svědků se nedostavili, a o jejich vyslechnutí se již nepokusil, nereagoval na sdělení svědka, že mu k cestě brání nedostatek peněžních prostředků, resp. nevyvodil procesní důsledky z okolnosti, že někteří svědci předvolání nebyli. V předchozím řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 5 To 6/2001, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení obžaloby k došetření) přitom tyto důkazy (tj. znalecké posouzení ekonomické situace společnosti Z, spol. s r.o. a výslechy zahraničních svědků) byly označeny za nezbytné pro "postavení osoby stěžovatele před soud". 2. V neposlední řadě stěžovatel dovozuje, že jednání popsané pod body 2 a 3 skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ani "není trestným činem". S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000, resp. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, dovozuje, že jelikož předmětné úvěry byly zajištěny zástavami a ručením, trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona co do subjektivní stránky, tj. "úmyslu úvěry nevrátit, resp. způsobit škodu", naplněn nebyl. Podle stěžovatele je "naprosto mylná" argumentace dovolacího soudu uplatněná v jeho věci, zahrnující zmínku, že "jednotlivé zástavy především nebyly v majetku obviněného, ale ve vlastnictví různých fyzických a právnických osob ... zajištění navíc přijímaly subjekty, které nebyly v žádném vztahu ke společnosti Z, spol. s r.o.". Funkce těchto právních záruk jsou totiž zachovány "bez ohledu na to, zda zajištění poskytl sám dlužník (resp. stěžovatel) či osoba třetí". 3. Výše trestu, tvrdí dále stěžovatel, byla stanovena za situace, kdy od doby spáchání trestního činu do skončení odvolacího řízení uplynulo čtrnáct let, a to "bez jakéhokoliv zohlednění délky trestního stíhání a účelu trestněprávních sankcí". Má za to, že konstatování obecných soudů, podle kterých uložený trest již délku trestního řízení zohledňuje, je věcně neudržitelné a stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, resp. zde vymezenými hledisky přiměřenosti trestu. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení "dlouhodobě ovlivnilo i jeho rodinný a profesní život" a "z důvodu dlouhotrvajícího stresu způsobeného trestním řízením stěžovatel vážně onemocněl (již dvakrát soud odložil nástup výkonu uloženého trestu)"; není přitom sporu, že od roku 1994 do současnosti vede řádný život. Upozorňuje rovněž, že k inkriminovanému jednání došlo "za období tzv. podnikatelské euforie probíhající v počátcích tržní ekonomiky", a jde tudíž o nepřípustnou "čirou represi". Dovozuje, že mělo být využito institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. 4. Stěžovatel konečně "pro zachování komplexního pohledu na danou trestní věc" namítá, že byl v období od 20. 5. 1996 do 16. 4. 1999 "trestně stíhán jako uprchlý", ačkoli - podle jeho názoru - nebyly naplněny předpoklady § 302 tr. řádu, neboť pobytem v cizině se trestnímu řízení nemínil vyhýbat. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození OKD Doprava, a. s. a EKOSTAV - MORAVIA, a. s. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako cel