III.ÚS 2444/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2444/23 ze dne 20. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Slivoněm, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 38 C 209/2022-60 ze dne 19. 9. 2022 a č. j. 38 C 209/2022-85 ze dne 21. 10. 2022, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 257/2022-175 ze dne 21. 12. 2022, výrokům III a VI rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 38 C 209/2022-204 ze dne 9. 2. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 80/2023-283 ze dne 14. 6. 2023 v rozsahu výroku II v části, v níž potvrzuje výrok III uvedeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, a výroku III, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Zletilá dcera stěžovatele, které v řízení před Ústavním soudem svědčí postavení vedlejší účastnice řízení, se žalobou proti svému otci, tedy stěžovateli, domáhala zvýšení výživného. Stěžovatel podal vzájemnou žalobu, jíž se domáhal snížení výživného, a to na 1 000 Kč měsíčně na období od 1. 1. 2018 do 3. 8. 2021 (kdy jeho dcera dosáhla zletilosti) a poté aby od 4. 8. 2021 nebylo výživné přiznáno vůbec. 2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě dcery částečně vyhověl a s účinností od 1. 9. 2022 výživné zvýšil na 4 000 Kč měsíčně (výrok I). Zamítl však návrh, aby bylo výživné zvýšeno o dalších 1 000 Kč pro období od 1. 9. 2022 a aby bylo pro období od 1. 7. 2022 do 31. 8. 2022 zvýšeno o dalších 2 000 Kč (výrok II). Současně zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (výrok III). Dále stanovil, že tímto rozhodnutím se mění rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 Nc 86/2009-22 ze dne 2. 6. 2009 (výrok IV), uložil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné (výrok V) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů (výrok VI). Zvýšení výživného zdůvodnil tím, že u dcery došlo ke změně poměrů; dosavadní výše výživného (3 000 Kč) byla stanovena v době, kdy jí bylo šest let, zatímco jako studentka vysoké školy má zcela odlišné odůvodněné potřeby. Podle okresního soudu stěžovatelovy vážné zdravotní problémy, které jej postihly v roce 2021, již pominuly, respektive nebránily mu zcela pracovat. Podle zjištění okresního soudu byl stěžovatel v té době bez jakéhokoli příjmu, pro dluhy neměl dostatečné prostředky na pokračování v podnikání a závisel na finanční podpoře své přítelkyně. Podle názoru okresního soudu nicméně mohl stěžovatel dosahovat měsíčního příjmu 25 000 Kč, vycházejícího z nabídek práce v jeho oboru a regionu. K zamítnutí vzájemné žaloby stěžovatele okresní soud dodal, že stěžovatel svůj návrh odůvodnil jen tím, že na něj dceřina matka podala trestní oznámení pro neplacení výživného, což nepředstavuje dostatečně závažný důvod pro snížení výživného. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného rozsudku změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl návrh vedlejší účastnice na zvýšení výživného i v částce 1 000 Kč měsíčně (což dopadlo i na výrok o změně předchozího rozsudku a dluhu na výživném). Výrokem II krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích II a III a výrokem III nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Nevyhověl tedy ani stěžovatelově návrhu na snížení výživného, ani návrhu dcery na jeho zvýšení. S důvody okresního soudu pro zamítnutí stěžovatelovy vzájemné žaloby se krajský soud ztotožnil. 4. Stěžovatel kromě těchto rozsudků ústavní stížností napadá také rozhodnutí o zamítnutí jeho žádostí o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení právního zástupce. Podle usnesení okresního soudu č. j. 38 C 209/2022-60 byla žaloba na snížení výživného osvobozena od soudního poplatku ze zákona a pro ustanovení právního zástupce nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož stěžovatel dostatečně neobjasnil své poměry. Proti tomu podal stěžovatel odvolání, které okresní soud odmítl pro opožděnost usnesením č. j. 38 C 209/2022-85. Krajský soud toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil usnesením č. j. 56 Co 257/2022-175. II. Argumentace stěžovatele 5. K usnesením, která se vztahovala k neustanovení právního zástupce, stěžovatel namítá, že okresní a krajský soud nesprávně vyhodnotily opožděnost jeho odvolání, a tím porušily jeho práva chráněná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Má za to, že byly splněny podmínky pro to, aby mu byl právní zástupce ustanoven. 6. Stěžovatel brojí i proti rozhodnutím o výživném. Ta podle něj vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu, nedostatečně se vypořádávají s některými stěžovatelovými námitkami nebo okolnostmi věci a není v nich patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Napadená rozhodnutí mají představovat soudcovské svévole, porušující právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. Stěžovatel kritizuje, že okresní soud vycházel při stanovení výživného z potenciality příjmů stěžovatele, určené na 25 000 Kč měsíčně. Stěžovatel přitom předložil doklad o tom, že na žádné z pracovních míst nabízejících tuto mzdu nebyl pro svůj zdravotní stav přijat. Z objektivních důvodů tedy nebylo možné, aby si takto vysoký příjem zajistil. Okresní soud také nesprávně vycházel jen z příjmů stěžovatele z podnikání za rok 2019, aniž vzal v potaz roky předcházející a následující. Po roce 2019 byla schopnost stěžovatele podnikat narušena hned několika okolnostmi ? v roce 2020 vykázal ztrátu, v roce 2021 měl zásadní zdravotní obtíže a nebylo prokázáno, že by i přes ně mohl dosahovat příjmu jako v roce 2019, a měl mu být nezákonně exekučně zabaven majetek potřebný k podnikání. To považuje stěžovatel za objektivní okolnosti, kvůli nimž bylo už v době rozhodování obou soudů zřejmé, že nebude schopen dostát povinnosti výživné platit a bude mu hrozit trestní stíhání. Napadenými rozhodnutími jej soudy v podstatě nutí najít si práci mimo svůj obor, čímž zasahují do jeho práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Navíc nedostatečně zjistily skutkový stav k jeho zdravotním obtížím, protože nenařídily vypracování znaleckého posudku. 8. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy nesprávně vyhodnotily trvání vyživovací povinnosti, a tím zasáhly do jeho majetkové sféry v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Nezabývaly se tím, zda dcera nestuduje vysokou školu samoúčelně. Podle stěžovatele se o samoúčelné studium jedná, protože vysokoškolský obor humanitní studia nijak nenavazuje na její středoškolské vzdělání získané na obchodní akademii. Stěžovatel považuje za neoprávněné, aby životní úroveň jeho dcery, která je už nyní vyšší, než jakou má on, ještě vzrostla na jeho úkor. Namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo řádně zjištěno, jaké má dcera odůvodněné potřeby. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a jeho ústavní stížnost je tak přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. V části, v níž směřuje proti rozhodnutím ve věci samé, tzn. rozsudkům okresního soudu č. j. 38 C 209/2022-204 a krajského soudu č. j. 56 Co 80/2023-283, je ústavní stížnost včasná. Naopak v části, v níž napadá usnesení krajského soudu č. j. 56 Co 257/2022-175 a usnesení okresního soudu č. j. 38 C 209/2022-60 a č. j. 38 C 209/2022-85, tedy rozhodnutí k neustanovení právního zástupce, je ústavní stížnost zjevně podaná po lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z doručenek ve spisu okresního soudu (č. l. 184) plyne, že stěžovateli bylo usnesení krajského soudu č. j. 56 Co 257/2022-175 doručeno dne 25. 1. 2023 poštou, dne 27. 1. 2023 do datové schránky. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dne 13. 9. 2023. 11. Ze zásady, že ústavní stížností lze napadat konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí (procesní) rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, Ústavní soud činí výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Rozhodování o návrhu na ustanovení právního zástupce se věnuje relativně samostatným otázkám, které již nejsou předmětem dalšího instančního přezkumu v rámci rozhodování o věci samé. Proto Ústavní soud připouští, aby byla tato rozhodn