III.ÚS 255/26 – Ústavní soud

III.ÚS 255/26 ze dne 4. 3. 2026 Posouzení polepšení a řádného života při rozhodování o podmíněném propuštění Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného Mgr. Janem Luběnou, advokátem, sídlem Cejl 494/25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 479/2025-28 ze dne 18. prosince 2025 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 100/2025-21 ze dne 4. listopadu 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 479/2025-28 ze dne 18. prosince 2025 a usnesením Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 100/2025-21 ze dne 4. listopadu 2025 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Tato usnesení se proto ruší. Odůvodnění: I. Úvod 1. Ústavní soud v nálezu řeší situaci, kdy stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud v Brně a následně ani Krajský soud v Brně této žádosti nevyhověly. Svá rozhodnutí přitom opřely primárně o protiprávní jednání stěžovatele, jehož se dopouštěl v minulosti, a o nedostatečný počet dosud udělených kázeňských odměn. 2. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy posuzovaly splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění zjednodušeně a mechanicky. Závěr o neprokázání polepšení stěžovatele založil krajský soud výhradně na počtu udělených kázeňských odměn, bez hlubšího zkoumání dalších relevantních faktorů. Městský soud pak nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života dovodil výhradně z trestní minulosti stěžovatele, kterou navíc nehodnotil komplexně. V této souvislosti zcela přehlédl aktuální skutečnosti na straně stěžovatele, jež přitom mohou mít pro vytvoření prognózy dalšího chování stěžovatele nemalý význam. Obecné soudy nerespektovaly pravidla vyplývající z ustálené judikatury Ústavního soudu. II. Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí 3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 4. Napadeným usnesením městského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Městský soud konstatoval, že stěžovatel byl v průběhu výkonu trestu odnětí svobody pouze dvakrát kázeňsky odměněn, což nestačí k tomu, aby mohlo být jeho chování označeno za nadstandardní. Poukázal na opakované porušování právních předpisů stěžovatelem v minulosti a uzavřel, že stěžovatel "musí do budoucna nejprve prokázat odhodlání vedení řádného života výkonem delší části trestu, nadstandardně vzorným chováním, či dalšími relevantními kroky dávajícími záruku, že v budoucnu skutečně již povede řádný život". 5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se s argumentací městského soudu a konstatoval, že stěžovatel nesplnil druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, neboť v potřebné míře neprokázal polepšení. V závěru pak výslovně uvedl, že s ohledem na to ani nemusí být zjišťováno naplnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění (předpoklad, že stěžovatel na svobodě povede řádný život). III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že oba soudy nepřípustně přihlížely k dřívějším odsouzením, která již byla zahlazena. Má za to, že chování odsouzeného v minulosti a jeho sklony k páchání trestné činnosti nepatří mezi podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a soud má při tomto rozhodování přihlížet jen k období po nástupu výkonu trestu odnětí svobody a dále pro futuro. Poukazuje na to, že judikatura, na kterou se odvolával krajský soud v napadeném rozhodnutí (č. 6/1975 Sb. rozh. tr.), se týká ukládání trestu, při němž zákon výslovně stanoví povinnost individualizace, kdy takovou rozhodovací praxi nelze aplikovat v rozhodování o podmíněném propuštění. V reakci na argumentaci krajského soudu, podle které by k předčasnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mělo docházet pouze u těch osob, které nadstandardně dobrým chováním vynikajícím nad běžný průměr ve výkonu trestu prokáží, že mají zájem na nápravě, stěžovatel namítá, že zákon žádná podobná komparativní kritéria nestanovuje. Domnívá se, že mu obecné soudy fakticky vyčítají neplnění fiktivního a ničím nepodloženého standardu, který se ani nepokusily zjistit, a tedy je v tomto rozsahu jejich rozhodnutí zcela libovolné. 7. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy vycházely ze závěru, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody pouze dvakrát kázeňsky odměněn a nezohlednily třetí pochvalu udělenou před vydáním usnesení krajského soudu, ani celkem pět návrhů na kázeňskou odměnu, kdy některé návrhy byly spojeny do jediné pochvaly, což stěžovatel nemohl ovlivnit. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 619/25 ze dne 30. června 2025 s tím, že i v jeho věci chybí materiální a kvalitativní posouzení jeho chování v průběhu výkonu trestu. Obecným soudům vytýká, že nereagovaly na skutečnosti týkající se jeho aktuální osobní a rodinné situace, na něž poukazoval, stejně jako na jím deklarované kroky, kterými chce eliminovat riziko recidivy, kdy si zajistil zaměstnání v dobré dostupnosti veřejné dopravy, popř. cyklodopravy z místa bydliště. Připomíná, že dokonce i státní zástupce při veřejném zasedání navrhoval jeho podmíněné propuštění. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V. Vyjádření účastníků řízení 9. Krajský soud ve vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. 10. Městský soud ve vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 11. Městské státní zastupitelství v Brně ani Krajské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, a v souladu s poučením, kterého se jim spolu s výzvou k vyjádření dostalo, se tak tato státní zastupitelství vzdala postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel možnosti repliky nevyužil. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. září 2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. června 2008, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. března 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. února 2010). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. 14. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. 15. Trestní zákoník (ve znění účinném do 31. prosince 2025) v § 88 odst. 1 stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, a objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat, že se v důsledku výkonu trestu o