III.ÚS 2630/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2630/22 ze dne 3. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 25 Cdo 1722/2022-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 58 Co 335/2021-236 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 2021 č. j. 27 C 144/2018-184, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) J. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Karlem Růžičkou, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7 a 2) Z. Š., t. č. ve Věznici Heřmanice, Orlovská 670/35, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal náhrady škody (případně vydání bezdůvodného obohacení), k jejímuž vzniku mělo dojít tím, že vedlejší účastníci řízení přiměli matku stěžovatele podepsat darovací smlouvu, kterou převedla bytovou jednotku v P. na vedlejšího účastníka 1). Ten předmětnou bytovou jednotku následně prodal. 3. Vedlejší účastníci řízení byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 2 T 95/2010, kterým jim byla mimo jiné uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 3 950 000 Kč. Výrok o povinnosti zaplatit náhradu škody zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 9 To 274/2011 (jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen). Stěžovatele odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (v rozhodnutí byla uvedena možnost podat žalobu na určení, že matka žalobce byla ke dni smrti vlastnicí bytové jednotky). 4. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2011 č. j. 11 Nc 3216/2011-84 byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2012 č. j. 12 P 14/2012-98 mu byl ustanoven opatrovník. Opatrovníkem mu byl jmenován advokát usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 12. 2013 č. j. 12 P 14/2012-212 (právní moci nabylo rozhodnutí 18. 1. 2014). 5. Dne 5. 6. 2012 podal stěžovatel žalobu proti manželům, kteří bytovou jednotku od vedlejšího účastníka řízení odkoupili. V řízení se stěžovatel domáhal určení, že předmětná bytová jednotka byla ve vlastnictví matky stěžovatele ke dni její smrti. Žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 3. 2015 č. j. 26 C 114/2012-133 zamítnuta (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 2527/2014 zrušil předchozí vyhovující rozsudky, v nichž soudy dospěly k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 18 Co 342/2015-158 rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 20. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1394/2016-179 odmítl. Soudy odůvodnily svá rozhodnutí v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu tím, že se stěžovatel nedovolal relativní neplatnosti darovací smlouvy. Stěžovatel se tedy domáhal svých práv způsobem, který byl v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Ústavní stížnost podanou v daném řízení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2217/16. 6. V nyní posuzovaném řízení se stěžovatel domáhal žalobou podanou dne 26. 6. 2018 (po souhlasu opatrovnického soudu) po vedlejších účastnících zaplacení částky 3 950 000 Kč. Soudy se v daném řízení nejprve zabývaly námitkou promlčení nároku, vznesenou vedlejšími účastníky. Uzavřely, že nárok stěžovatele je vůči oběma vedlejším účastníkům promlčen. Stěžovatel se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 23. 2. 2011 (vyhlášení odsuzujícího trestního rozsudku). Do právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen výrok o povinnosti vedlejších účastníků k náhradě škody a stěžovatel byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, tj. do dne 14. 9. 2011, promlčecí lhůta neběžela. Poté začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta. Opatrovník byl stěžovateli ustanoven rozhodnutím ze dne 2. 2. 2012. Promlčecí lhůta tedy nemohla skončit před tímto datem (běžela by do 14. 9. 2013). I pro případ, že by stěžovatel splňoval podmínky pro omezení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka již v roce 2009, připadl by počátek subjektivní lhůty na 2. 2. 2012 a promlčecí lhůta by uplynula ke dni 4. 2. 2014. Tedy dávno předtím, než dne 26. 6. 2018 uplatnil svůj nárok na náhradu škody proti vedlejším účastníkům u soudu. Nárok stěžovatele se tedy promlčel. Soudy neshledaly důvody, pro které by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastníci marné uplynutí promlčecí lhůty nijak neovlivnili a stěžovateli, který byl zastoupen opatrovníkem, nic nebránilo, aby uplatnil svůj nárok včas. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozhodnutím zamítl žalobu a Městský soud v Praze jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se jako osoba poškozená trestnou činností pro mnohdy protichůdná soudní rozhodnutí nedomohl navrácení podvodně odejmutého majetku a ani peněžité kompenzace za tento majetek. V důsledku rozhodování soudů musel osobám, kterým zůstal prospěch z jejich trestné činnosti, hradit také náklady občanskoprávních řízení. Stěžovatel namítá, že řešení jeho problému před soudy bylo z čistě formálních důvodů zcela pominuto. 8. Stěžovatel opakovaně marně poukazoval např. na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. I. ÚS 2216/09, podle něhož je třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, a ačkoliv mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, nevyvazuje to obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Podle stěžovatele obecné soudy nevzaly v úvahu specifičnost a komplikovanost projednávané věci, která se projevila mj. v předchozím odlišném rozhodování o nárocích stěžovatele, ale ani nedbaly dobrých mravů či požadavků na obecnou spravedlnost. To se projevilo nejen v jejich odmítavém postoji k žalobou uplatněnému nároku, ale i při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry soudů, podle nichž musí námitka nemravnosti směřovat proti okolnostem, za nichž byla uplatněna námitka promlčení, ale měla by se vztahovat i k okolnostem, za kterých uplatněný nárok vznikl a předchozí rozhodovací činnosti orgánů státu. 9. Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení soudům vytýká, že neshledaly jakékoliv mimořádné důvody, které by bránily přiznání nákladů řízení úspěšným vedlejším účastníkům. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 10. K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník 1). Účastníky řízení vyzval k vyjádření soudce zpravodaj a ti se k ní také vyjádřili. 11. Obecné soudy ve vyjádřeních odkázaly na obsah svých rozhodnutí. Stěžovatelova práva vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces nebyla jejich rozhodnutími porušena. Obvodní soud pro Prahu 8 ve vyjádření uvedl, že stěžovatel byl v řízení zastupován svým opatrovníkem, který je advokátem. V předchozích řízeních nebyl stěžovatel úspěšný, protože se svých práv domáhal způsobem, který byl v rozporu s konstantní judikaturou, a to i ve druhém dovolacím řízení. V posuzovaném řízení uplatnil svůj nárok opožděně. Stěžovatel se nedomohl svého práva spíše kvůli svým postupům při jeho uplatňování než kvůli formalistickým rozhodnutím soudů. Stěžovatel se v řízení před ním moderace nákladů řízení nedovolával, soud k ní nepřistoupil, neboť stěžovatel není nemajetný a důvody hodné zvláštního zřetele nevyšly v řízení najevo. Pokud stěžovatel spatřuje mimořádné důvody v obohacení vedlejších účastníků na jeho úkor, soud se touto otázkou nezabýval s ohledem na promlčení. Městský soud v Praze k moderaci uvedl, že stěžovateli bylo známo již před zahájením řízení, že se vedlejší účastníci budou bránit námitkou promlčení, ten tedy vstupoval do řízení s vědomím rizika, že jeho právo mu může být odepřeno. Důvody hodné zvláštního zřetele nelze shledat ani v poměrech stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí opatrovnického soudu, vlastní rozsáhlý majetek. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že o promlčení bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou. St