III.ÚS 268/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 268/24 ze dne 26. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky BALAX, s. r. o., se sídlem Krakovská 583/9, Praha 1, zastoupené Mgr. Ondřejem Najmanem, advokátem, se sídlem Žitenická 871/3, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, č. j. 21 Cdo 575/2023-896, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2022, č. j. 10 Co 165/2021-729, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. prosince 2020, č. j. 13 C 295/2015-676, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení a LAAS AG, v likvidaci, Rundbuckstrasse 6, Neuhausen am Rheinhall, Švýcarská konfederace, jako vedlejší účastnice řízení, a Urse Martina Buchera, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., se sídlem Kaprova 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelka se před soudy domáhala určení, že zástavní právo zajišťující pohledávku vedlejší účastnice neexistuje. Obecné soudy jí však nevyhověly. Stěžovatelka podle nich neprokázala, že zástavní právo zaniklo anebo že vůbec nevzniklo. Okresní soud proto její žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání ve vztahu k určení neexistence zástavního práva zamítl. Stěžovatelka podala proti všem těmto rozhodnutím ústavní stížnost. II. Argumentace stěžovatelky 2. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 37 odst. 3), Ústavou České republiky (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1 a čl. 1 jejího Dodatkového protokolu) a Listinou základních práv Evropské unie (čl. 47). 3. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Smlouva "Loan Agreement" je absolutně neplatná, protože odporuje devizovým předpisům a protože při jejím podpisu byla jedna smluvní strana uvedena v omyl. b) Soudy pochybily při práci s cizím právem, protože neuvedly, podle které normy případ posuzovaly, nekriticky převzaly stanoviska vedlejší účastnice a samy nezjišťovaly obsah cizího práva. Soudy nevyužily možnosti nechat zpracovat znalecký posudek či zajistit výklad cizího práva Ministerstvem spravedlnosti. Přípis tohoto ministerstva se zakládal pouze na internetových odkazech s textem právních norem a neobsahoval výklad relevantních ustanovení, a proto na základě něj nelze posuzovat právní povahu či platnost smlouvy podle švýcarského práva. c) Soudy nezkoumaly pravost "Loan Agreement", jelikož pominuly důkazy o jeho nepravosti a bezdůvodně a s chybným odůvodněním neprovedly znalecký posudek k potvrzení nepravosti podpisu na tomto dokumentu. Vedlejší účastnice na tomto důkazu postavila svá tvrzení o existenci zastavené pohledávky a zástavního práva a soudy tento dokument považovaly za zásadní důkaz. d) Soudy se nezabývaly právní povahou "Loan Agreement" a chybně ji posoudily jako konsenzuální kontrakt o půjčce, což je z pohledu českého práva protimluv, protože tento typ smlouvy je kontraktem reálným. Toto rozlišení je klíčové zejména pro posouzení platnosti smlouvy s ohledem na devizové předpisy. e) Soudy chybně rozdělily důkazní břemeno, protože po stěžovatelce požadovaly prokázání pravosti "Loan Agreement" a prokázání tvrzení, že šlo o smlouvu podle čl. II. zástavní smlouvy. f) Nejvyšší soud nezrušil rozhodnutí nižších soudů, ačkoli uvedl, že je závěr krajského soudu o nepromlčitelnosti zástavního práva chybný, a ačkoli stěžovatelka během řízení trvala na tom, že i kdyby zástavní právo vzniklo, bylo by promlčené. g) Rozhodnutí Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, protože aprobuje nesprávná zjištění nižších soudů a ignoruje stěžovatelčiny námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nižších soudů, nevypořádání se s klíčovými důkazy a jejími důkazními návrhy, nesprávného rozložení důkazního břemene před nižšími soudy, chybně určené právní povahy a nesprávného posouzení neplatnosti údajné smlouvy o zastavené pohledávce. 4. Stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí - nejdřív jen ve vztahu k nákladovým výrokům a později i ve vztahu k výrokům o věci samé. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky 5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Stěžovatelka podala k jejich vyjádřením repliku, v níž setrvala na své argumentační pozici. Tato podání však neobsahovala žádné skutečnosti či argumenty, které by měly vliv na posouzení věci a které nebyly vyjádřeny již v předchozích fázích řízení. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů, podle nichž stěžovatelka neprokázala neexistenci zástavního práva. Posouzení toho, zda dané zástavní právo existuje či neexistuje, je především otázkou zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. 7. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou. 8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů ohledně rozdělení důkazního břemene a prokázání existence pohledávky. Obdobné námitky uplatnila již před obecnými soudy (viz bod 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 3 rozhodnutí krajského soudu a bod 1 rozhodnutí okresního soudu). Na její námitky přitom podrobně a srozumitelně odpovídají již napadená rozhodnutí - zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto stěžovatelčiny námitky vypořádal pouze stručně. 9. K neplatnosti "Loan Agreement" z důvodu rozporu s devizovými předpisy [námitka a)] Nejvyšší soud uvedl, že tato smlouva by mohla být neplatná tehdy, pokud by splňovala znaky smlouvy o úvěru (podle § 497 obchodního zákoníku). Soudy se povahou smlouvy zabývaly a posoudily jí jako smlouvu o půjčce, a proto z tohoto důvodu neplatná být nemohla (viz body 24 až 25 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud toto posouzení nepovažuje za protiústavní. 10. Námitku neplatnosti "Loan Agreement" odůvodněnou tím, že jedna ze smluvních stran byla při jejím podpisu uvedena v omyl [námitka a)], Nejvyšší soud považoval za nepřípustnou, neboť šlo o námitku novou, dosud v řízení neuplatněnou (viz bod 26 jeho rozhodnutí). I tento závěr Ústavní soud považuje za ústavně souladný. Věcně se touto námitkou nemůže zabývat ani Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2386/18, body 14 a 17 až 18). 11. K námitce, že soudy chybně pracovaly s cizím právem [námitka b)], Nejvyšší soud uvedl, cizí právo bylo zjišťováno z odborného vyjádření i stanoviska Ministerstva spravedlnosti a stěžovatelka "nespecifikuje, v čem byl postup soudů nesprávný a vedl k nesprávnému závěru o obsahu cizího práva". Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka kritizuje soudy za způsob zjišťování obsahu švýcarského práva, ačkoli z něj vyvodily závěr, z něhož ve své argumentaci sama vychází (viz body 19 až 22 jeho rozhodnutí). 12. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu lze odkázat i v souvislosti s námitkami, že soudy svá rozhodnutí opřely o pochybnou "Loan Agreement" [námitka c)], že se nezabývaly její právní povahou [námitka d)] a že chybně rozdělily důkazní břemeno ohledně prokázání její pravosti a prokázání tvrzení, že šlo o smlouvu podle čl. II. zástavní smlouvy [námitka e)]. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, tato argumentace vychází z premis, které jsou zčásti nepřesné a zčásti mylné, stěžovatelka touto námitkou předkládá svou vlastní skutkovou verzi, od níž odvíjí údajnou nesprávnost napadených rozhodnutí (viz body 16 až 18, 23 a 53 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud považuje tento závěr za ústavně souladný a výše uvedené námitky za neopodstatněné. 13. Protiústavní nebyl ani postup Nejvyššího soudu, který na jednu stranu uzavřel, že je závěr krajského soudu o nepromlčitelnosti zástavního práva chybný, ale zároveň uvedl, že tato dílčí nepřesnost neovlivňuje správnost jeho rozhodnutí [námitka f)]. Jak totiž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, stěžovatelka svou původní žalobu na určení promlčení zástavního práva již během řízení před okresním soudem změnila na žalobu na