III.ÚS 2729/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2729/25 ze dne 30. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2025, č. j. 8 Azs 118/2025-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 8, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, čl. 3, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), rozhodnutím ze dne 21. 2. 2025, č. j. OAM-1467/ZA-ZA15-LE05-EX-2024, rozhodlo, že stěžovateli se podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), neuděluje azyl a podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu mu nelze udělit ani doplňkovou ochranu. Stěžovatel je občanem Ukrajiny, která požádala Českou republiku o jeho vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel byl vzat do vydávací vazby a české soudy rozhodly o přípustnosti jeho vydání, které následně povolil ministr spravedlnosti. Podstata stíhaného jednání spočívá v tom, že stěžovatel v roce 2015 měl z důvodu osobní nevraživosti napadnout poškozeného a způsobit mu středně těžká zranění s více než třítýdenními následky. Stěžovatel požádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany, neboť se obává zejména ohrožení života v důsledku probíhajícího válečného konfliktu. Zároveň považuje trestní stíhání za vykonstruované. Ministerstvo v dané věci nezjistilo, že by stěžovatel byl na Ukrajině pronásledován za uplatňování svých politických práv, z rasových, náboženských, národnostních a podobných důvodů (§ 12 zákona o azylu). Zároveň nebyl azyl udělen ani žádnému jeho rodinnému příslušníkovi (§ 13 zákona o azylu). Po seznámení se s rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele dospělo ministerstvo k závěru, že nejsou splněny ani podmínky pro udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu). Podle ministerstva je vyloučené, aby byla stěžovateli udělena doplňková ochrana, neboť existuje důvodné podezření, že se na Ukrajině dopustil vážného zločinu. Ze shromážděných materiálů vyplývá, že podezření vůči stěžovateli je podložené. Stěžovatel sám sice svou vinu popřel, nicméně i z jeho vyjádření je zřejmé, že ke skutku došlo. Sám stěžovatel uvedl, že nebýt války, vrátil by se na Ukrajinu a trestní řízení podstoupil, z čehož ministerstvo dovodilo, že nemá reálnou obavu o jeho nespravedlnost. K závěru o podloženosti podezření dospěly i trestní soudy rozhodující o přípustnosti stěžovatelova vydání, které zároveň jako dostatečné vyhodnotily záruky poskytnuté ukrajinskou stranou. Obsáhlé konkrétní námitky ohledně důkazní síly jednotlivých důkazů mají řešit soudy v trestním řízení. Ministerstvo naopak zohlednilo významné rozpory v jednotlivých stěžovatelových výpovědích před různými českými orgány veřejné moci. 3. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 20 Az 6/2025-66. Ministerstvo se podle městského soudu řádně zabývalo všemi zákonnými podmínkami pro vyloučení udělení doplňkové ochrany. Městský soud považoval za správné úvahy o klasifikaci stíhaného jednání jako vážného zločinu podle zákona o azylu. Důvodnost podezření ze spáchání tohoto jednání vyplývá jak z extradičních rozhodnutí, tak z materiálů poskytnutých ukrajinskými orgány a konečně i z výpovědi samotného stěžovatele, který přinejmenším přiznal, že byl u napadení poškozeného (a nejde tedy o zcela uměle vytvořenou konstrukci). Ani pochybení v postupu ukrajinských orgánů nikterak nevylučují důvodnost podezření ze spáchání trestného činu. Na stěžovatelův návrh městský soud provedl některé další důkazy, které však nikterak nezpochybnily výše uvedené závěry. Určité nesrovnalosti mezi svědeckými výpověďmi nezpochybňují podezření jako celek. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl napadeným usnesením. Podle něj postup městského soudu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (obdobný případ řešil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 27. 8. 2025, č. j. 1 Azs 140/2025-27). Azylové řízení má odlišný předmět od řízení extradičního. Správní soudy nerozhodují o vině. V dané věci správní orgán i městský soud provedly vlastní posouzení dané věci a neodkázaly jen na extradiční spis. Existující pochybnosti o skutkovém ději nezakládají povinnost státu udělit doplňkovou ochranu. Městský soud řádně kvalifikoval předmět trestního řízení jako "vážný zločin". II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy protiprávně vyloučily možnost udělení mezinárodní ochrany osobám, které jsou důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu. Zcela tak z azylového řízení vyloučily námitky týkající se důvodnosti trestního řízení. Ve svém důsledku má tak žadatel o mezinárodní ochranu velmi omezenou možnost se proti trestnímu řízení bránit. Za velmi sporný považuje stěžovatel názor, že v azylovém řízení se nerozhoduje o vině, neboť automaticky vede k určité povrchnosti a nekvalitnosti soudního rozhodování. Hranice mezi důvodným podezřením a usvědčením je podle stěžovatele velmi neostrá (nejde totiž o dvě odlišné kategorie). Podle stěžovatele je nutné v azylovém řízení (při aplikaci tzv. vylučujících klauzulí) hodnotit totožnou množinu důkazů jako v trestním řízení a je nutné tyto důkazy hodnotit týmž způsobem. Žádné námitky obhajoby nelze vyloučit. Ačkoliv stěžovatel nepolemizuje se závěrem soudů o "nižším důkazním standardu" azylového řízení, nelze jej zaměňovat za úplnou rezignaci na hodnocení důkazů a vypořádání námitek obhajoby. Soudy v azylovém řízení hrubě porušily svou povinnost reagovat na předložené důkazy. 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy ignorovaly smysl institutu mezinárodní ochrany, který stojí na určité nedůvěře v domovský stát žadatele. To azylové řízení odlišuje od řízení extradičního, které je naopak založeno na důvěře ve smluvního partnera České republiky. Česká republika by měla hledět na skutečnosti předložené domovským státem jako na pouhá tvrzení, aniž by jim přiznávala presumpci správnosti. Obsah extradičního spisu sám o sobě nemůže založit důvodnost podezření ze spáchání trestného činu, nepřidají-li se k němu další na domovském státě nezávislé skutečnosti. Opačným přístupem by Česká republika docílila stavu, že domovský stát může svou aktivitou zabránit udělení mezinárodní ochrany, což je v jasném rozporu se smyslem tohoto institutu. Absurdnost takového stavu je zřejmá tím spíše, že žadatel může jen velmi obtížně vyvrátit tvrzení domovského státu. Nedůvodné trestní stíhání je přitom typickým příkladem pronásledování, kvůli němuž existuje institut mezinárodní ochrany. Otázka jejího udělení se tak omezí na otázku stylistických schopností domovského státu. Z judikatury samotného Nejvyššího správního soudu vyplývá, že samotná extradiční žádost nezakládá důvodné podezření. Ve stěžovatelově případě se toto podezření opírá pouze o obsah extradičního spisu, obsahujícího navíc významné rozpory. 7. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňuje stěžovatel tím, že po jeho vydání na Ukrajinu bude bezodkladně odveden do armády a poslán na frontu, přestože trestní řízení proti němu je nedůvodné a očekává rychlé zproštění obžaloby. V současné válečné situaci se tak nebude moci do České republiky vrátit ani tehdy, ukáže-li se jeho obvinění zcela nepravdivé. 8. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. 10. 2025, stěžovatel uvádí, že z novějších práv o situaci na Ukrajině vyplývá závažnější hrozba, že po vydání bude v ukrajinské věznici mučen nebo vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Úmluvy. K tomu stěžovatel odkazuje na zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, závěry Výboru OSN proti mučení, zprávy Výboru proti mučení Rady Evropy, publikaci Dánské imigrační služby a rozhodnutí Evropského sou