III.ÚS 2740/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2740/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Františka Minarčíka a b) Ing. Veroniky Votrubové, obou zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 33 Cdo 211/2017-435, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016 č. j. 24 Co 180/2016-404, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. února 2016 č. j. 13 C 136/2006-368 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. ledna 2016 č. j. 13 C 136/2006-354, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení a 1) Jiřího Fragnera, 2) Jiřího Fragnera, 3) Ing. Michala Bardy, 4) Ing. arch. Jana Vančury a 5) Ing. arch. Evy Willenbrinkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále pak zejména práva zaručená čl. 90 a 95 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále "okresní soud") rozhodl v řízení o zaplacení částky 566 142 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 č. j. 13 C 136/2006-354 tak, že stěžovatelé (tj. žalovaní v řízení před obecnými soudy) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastníkům (tj. žalobcům v řízení před obecnými soudy), kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, 464 261 Kč s úrokem z prodlení 2 % p. a. z částky 121 800 Kč od 18. 6. 2006 do 17. 12. 2009, z částky 342 461 Kč od 5. 4. 2008 do 17. 12. 2009, z částky 64 261 Kč od 18. 12. 2009 do 20. 11. 2011 a z částky 464 261 Kč od 21. 11. 2011 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Stěžovatelé jsou dále povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastníkům 1), 3), 4) a 5), kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, 15 540 Kč s úrokem z prodlení 2 % p. a. z částky 15 540 Kč od 18. 6. 2006 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Pokud se vedlejší účastníci 1), 3), 4) a 5) domáhali po stěžovatelích, aby jim společně a nerozdílně zaplatili 86 341 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. z částky 86 341 Kč od 1. 2. 2004 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 2 % p. a. z částky 479 801 Kč od 1. 2. 2004 do 17. 6. 2006, z částky 342 461 Kč od 18. 6. 2006 do 4. 4. 2008 a z částky 400 000 Kč od 18. 12. 2009 do 20. 11. 2011, v této části se žaloba zamítá (výrok III). Pokud se vedlejší účastník 2) domáhal po stěžovatelích, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 101 881 Kč s úrokem z prodlení 2 % p. a. z částky 101 881 Kč od 1. 2. 2004 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 2 % p. a. z částky 464 261 Kč od 1. 2. 2004 do 17. 6. 2006, z částky 342 461 Kč od 18. 6. 2006 do 4. 4. 2008 a z částky 400 000 Kč od 18. 12. 2009 do 20. 11. 2011, v této části se žaloba zamítá (výrok IV). Výrokem V pak bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejších účastníků zaplatit soudní poplatek a výrokem VI bylo rozhodnuto, že se o náhradě nákladů řízení a nákladech řízení České republiky soud rozhodne samostatným usnesením, což okresní soud učinil svým usnesením ze dne 9. 2. 2016 č. j. 13 C 136/2006-368. 3. Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 30. 8. 2016 č. j. 24 Co 180/2016-404 změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že a) stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně 43 828 Kč s 2% úrokem ročně z této částky od 15. 11. 2016 do 17. 12. 2009 a dále jsou stěžovatelé povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně úrok ve výši 2 % ročně z částky 77 972 Kč od 15. 11. 2006 do 4. 4. 2008, b) stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům oprávněným společně a nerozdílně 135 683 Kč s 2% úrokem ročně od 29. 3. 2008 do 17. 12. 2009, c) žaloba se zamítá ohledně zbývající části nároku, který není uveden pod bodem a) a b) tohoto rozhodnutí, ale je obsažen ve vyhovujícím výroku I rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou částky 80 891 Kč s úrokem ve výši 2 % ročně z této částky od 5. 4. 2008 do 17. 12. 2009 a od 20. 11. 2011 do zaplacení a s úrokem 2 % ročně z částky 64 261 Kč od 18. 12. 2009 do 20. 11. 2011 (vše výrok I). Dále krajský soud rozhodl, že rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že se zamítá žaloba v části nároku na příslušenství pohledávky z částky 15 540 Kč za dobu od 18. 6. 2006 do 14. 11. 2006 a od 11. 1. 2010 do zaplacení; jinak se rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrzuje (výrok II). Konečně krajský soud rozhodl výrokem III o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a dále uložil účastníkům nahradit náklady řízení České republice (výrok IV). 4. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, tak co se skutkového stavu věci týká, tak je mezi účastníky i podle posouzení obecných soudů nesporné, že stěžovatelé zaslali vedlejším účastníkům prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dlužnou částku 400 000 Kč, ovšem vedlejší účastníci po poučení ze strany exekutora, že dluh je nutno hradit na účet soudního exekutora, nabyli přesvědčení, že takto zaslanou částku nemohou přijmout v době probíhající exekuce, proto zaslanou částku nepřijali, resp. ji následně po převzetí od poskytovatele poštovních služeb vrátili. Spornou otázkou je právní posouzení věci, zdali vylíčeným jednáním došlo k částečnému zániku dluhu (jak tvrdí stěžovatelé) nebo toliko k prodlení na straně vedlejších účastníků. Krajský soud co do právního posouzení věci přijal na základě aplikace ustanovení § 559, 520 a 522 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), závěr, že k (částečnému) zániku závazku dlužníka (v dané věci stěžovatelů) nedojde, pokud mu věřitel (v daném případě vedlejší účastníci) vrátí poskytnuté dílčí plnění poté, co je prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb převzal. Podle právního názoru krajského soudu tímto způsobem nastalo pouze prodlení věřitele, ale nedošlo současně k (částečnému) zániku dluhu. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že nelze přisvědčit stěžovatelům, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu reprezentované v dovolání citovanými rozhodnutími. Žádné z nich nereagovalo dle Nejvyššího soudu na situaci, která nastala v souzené věci, tj. že by věřitel částečné plnění, které bylo poskytnuto prostřednictvím pošty (poskytovatele poštovních služeb) odmítl, resp. po převzetí je vrátil zpět dlužníku; pro souzenou věc tedy nejsou použitelná a rozsudek odvolacího soudu tak s nimi nemůže být v rozporu. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé namítají, že usnesením Nejvyššího soudu ve spojení s rozsudky a usneseními obecných soudů byla porušena jejich základní práva zaručená podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále pak práva v textu stížnosti uvedená, zejména pak zakotvená v čl. 90 a 95 Ústavy. 7. Stěžovatelé uvádějí, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení na straně 2 uvádí: "K naplnění předpokladů pro zánik dluhu splněním je nezbytné, aby dlužník odevzdal plnění do dispoziční sféry věřitele s úmyslem splnit svůj dluh. Není-li zde tento úmysl, ke splnění dluhu nedojde, i když se poukázaná částka do dispoziční sféry věřitele dostane." V dané věci je však tato část odůvodnění usnesení dovolacího soudu dle stěžovatelů zcela nesrozumitelná. Ze všech rozhodnutí, které postupně obecné soudy vydávaly, je naprosto jednoznačně a bezesporně zřejmé, že stěžovatelé v obou případech plnili s úmyslem dluh splnit. Jestliže dovolací soud pochybuje o úmyslu stěžovatelů splnit částečně svůj dluh vůči vedlejším účastníkům (věřitelům), pak měl vyložit proč. Jinými slovy, měl vyložit, jakými úvahami se řídil při vyslovení uvedené právní věty. 8. Co je splněním dluhu, Nejvyšší soud dle stěžovatelů mnohokráte vyložil ve své judikatuře (např. rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 56/82, 20 Cdo 277/2010, 33 Cdo 1598/2009 a další). Z celé této judikatury jednoznačně vyplývá, že dluh plněný prostřednictvím pošty je splněn okamžikem, kdy dlužník odevzdal plnění do dispoziční sféry věřitele s úmyslem splnit dluh. Odvolací soud ve shodě s rozhodnutím okresního soudu na tuto věc zcela nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1598/2009 a 1 Cz 56/82, protože v tomto případě se částečné plnění prokazatelně dostalo do sfér