III.ÚS 2776/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2776/15 ze dne 6. 6. 2017 U 11/85 SbNU 921 K dokazování a zásadě volného hodnocení důkazů v trestním řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 6. června 2017 sp. zn. III. ÚS 2776/15 ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Vodičkova 33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2015 č. j. 3 Tdo 636/2015-36 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2014 č. j. 11 To 341/2014-776, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozsudku, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 182/2013 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 3 T 182/2013-720 uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako lékař zodpovědný za porod poškozené neprovedl ultrazvukové vyšetření, ačkoliv její váhový přírůstek v době těhotenství činil 27 kg a stěžovatel měl či mohl vědět, že takové vyšetření je dle doporučení České gynekologické a porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále jen "Česká gynekologická a porodnická společnost") nezbytné při váhovém přírůstku větším než 15,5 kg. Při následném porodu pak dítě v důsledku komplikací zemřelo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu tří let, a k trestu zákazu výkonu povolání lékaře v odvětví gynekologie a porodnictví na dobu tří roků. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě provedených důkazů, zejména celé řady svědectví zdravotního personálu, poškozené a její rodiny a několika znaleckých posudků. Skutkový stav byl zjištěn velmi podrobně a mezi účastníky řízení nebyl v zásadě rozporován. Předmětem sporu se stal výklad právních předpisů a standardů určujících postup lege artis, konkrétně povinnosti porodníka provádět za určitých okolností ultrazvukové vyšetření rodičky. V tomto ohledu, tedy při stanovení podmínek, za nichž je provedení takového vyšetření namístě, došlo mezi vyslýchanými znalci k určitým rozporům. Okresní soud nakonec dospěl k závěru, že stěžovatel porušil povinnost stanovenou v § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož musí zdravotničtí pracovníci vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi. Doporučení takových organizací proto musí lékař při svém rozhodování brát v potaz, což stěžovatel neučinil. Soud se tak ztotožnil se závěry znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, dle nichž postup stěžovatele u uvedeného porodu nebyl de lege artis, čímž se stěžovatel dopustil uvedeného přečinu. 3. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se ztotožnil se závěry soudu okresního, které pouze doplnil o výklad způsobu určování viny u nedbalostních deliktů s větším množstvím příčin vzniku škodlivého následku a dále výklad principu in dubio pro reo. Přitom krajský soud shledal, že okresní soud postupoval v mezích daných zákonem a ústavním pořádkem a jeho závěry nelze označit za svévolné či extrémně rozporné s provedenými důkazy. 4. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelem podané dovolání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký připouští zákon. Zároveň doplnil, že závěry obou soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Dovolací soud rovněž nepřípustně restriktivně vyložil zákonnou úpravu dovolacích důvodů, a postupoval tak v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Dle stěžovatele všechny soudy nerespektovaly ani další judikaturu Ústavního soudu, dle níž je nutné rozpory ve znaleckých posudcích odstranit buď dalším dokazováním, anebo v souladu s principem in dubio pro reo takové rozpory vyložit ve prospěch obviněného. Soudy v dané věci však postupovaly přesně opačně. Přestože obhajoba navrhovala provedení dalšího znaleckého posudku, tento návrh byl opakovaně odmítnut a okresní soud se přiklonil k závěru jednoho z posudků, aniž vyložil důvody tohoto postupu. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Obecně k vzneseným námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jsou-li v trestním řízení respektovány podmínky předvídané trestním řádem a soud uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat a přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, jejichž porušení stěžovatel namítá. 8. Stěžovatel nesouhlasí s postupem, jakým obecné soudy vyřešily situaci dvou znaleckých posudků s protichůdnými závěry, čímž mělo dojít k nepřípustnému hodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo, což mělo vést k jeho nezákonnému odsouzení. Tím stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přezkoumal způsob vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů, které však až na případy extrémního vybočení z pravidel dokazování náleží do kognice obecných soudů, součástí jejichž soustavy Ústavní soud není (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto Ústavní soud zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. 9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v tomto směru zmiňuje, že navrhoval vypracování a provedení dalšího znaleckého posudku, který by vyřešil rozpory mezi znaleckými posudky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a Všeobecné fakul