III.ÚS 2892/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2892/07 ze dne 26. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Richterové, se sídlem v Brně, tř. Generála Píky 11. správkyně konkurzní podstaty úpadce AUTOBEN OIL spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2007, č. j. 1 Afs 43/2007-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Ca 170/2003-102, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 16. 6. 2003, č. j. FŘ 10166/15/02, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002, č. j. 205533/02/001511/4020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími soudů a správních orgánů byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst.1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a aby proto tato rozhodnutí zrušil. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 170/2003 se podává následující. Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2003, č. j. FŘ 10166/15/02, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání společnosti AUTOBEN OIL, spol. s r. o. (dále jen úpadce), proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2002, č. j. 205533/02/001511/4020, o zastavení daňového řízení, zahájeného podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2000. Podle rozhodnutí odvolacího orgánu úpadce v podaném dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2000 (správně se jednalo o zdaňovací období "březen 2000") uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 41 205 247 Kč za dovoz motorové nafty, jež byla podle přiložených jednotných celních deklarací (dále jen "JCD") propuštěna do režimu volného oběhu již v roce 1996. Jelikož nárok na odpočet daně z dovozu zboží lze uplatnit nejdříve v daňovém přiznání za zdaňovací období, v němž bylo zboží propuštěno do příslušného režimu, nejpozději však do tří let od konce zdaňovacího období, v němž došlo k propuštění zboží do příslušného režimu (§ 43 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném do 30. 9. 2003, dále jen "zákona č. 588/1992 Sb."), finanční úřad řízení, zahájené až dne 1. 10. 2002 podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, zastavil s odůvodněním, že zákonná lhůta pro uplatnění nároku byla zmeškána. Ke sporné otázce, kdy bylo zboží propuštěno do příslušného režimu, odvolací orgán s odkazem na § 120 zákona č. 13/1993 Sb. (dále jen "celního zákona"), a na § 18 odst. 3, jakož i přílohu 7, vyhlášky č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona (dále jen "vyhlášky č. 92/1993 Sb."), uvedl, že se tak stalo "okamžitě po ověření údajů v celním prohlášení, popř. již samotným přijetím celního prohlášení ... přičemž datum propuštění zboží do navrženého režimu je vyznačeno na razítku celního úřadu", tedy dne 7. 5. 1996 a 29. 8. 1996 (resp. 20. 6. 1996, jak se podává ze spisu). Za daňový doklad k prokázání nároku na odpočet slouží JCD, která však nemá povahu rozhodnutí; "snahou" daňového subjektu proto mělo být "opatřit si převzetí" JCD tak, aby nedošlo k uplynutí lhůty pro uplatnění nároku na uplatnění nadměrného odpočtu. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Ca 170/2003-102, jako nedůvodnou zamítl. K otázce, kdy bylo zboží propuštěno do příslušného režimu odkázal (ve shodě s žalovaným) na znění ustanovení § 120 celního zákona, jakož i přílohu 7 vyhlášky č. 92/1993 Sb., a vyslovil, že se tak stalo "ihned po ověření údajů uvedených v celním prohlášení, popř. již samotným přijetím celního prohlášení", a tedy (podle údajů na JCD) dne 7. 5. 1996, 20. 6. 1996 a 29. 8. 1996. Podle soudu došlo proto oprávněně k zastavení řízení, neboť nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl žalobcem uplatněn po uplynutí lhůty stanovené v § 43 zákona č. 588/1992 Sb. Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2007, č. j. 1 Afs 43/2007-130, zamítl. Ztotožnil se se správním soudem, že rozhodným okamžikem je "propuštění zboží" do příslušného celního režimu, přičemž tím byl podle § 2 celního zákona "úkon, kterým celní orgány dovolují individuálně určené osobě nakládat se zbožím podle podmínek režimu, do kterého je zboží navrženo"; jestliže celní orgány vyznačily na JCD data propuštění 7. 5., 20. 6. a 29. 8. 1996, pak "od těchto časových údajů je nutno odvíjet další právní důsledky", jež se k tomu vztahují. Stěžovatelka tedy mohla (se zřetelem k § 19 odst. 2, § 43 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb.), dovodil kasační soud, tvrzený nárok na odpočet daně z předmětných dovozů uplatnit "nejpozději do konce roku 1997", kdy běh k tomu stanovené prekluzívní lhůty skončil. Pro posuzovanou věc bylo pak podle soudu bez významu, že v následujících letech došlo k jiné úpravě této prekluzívní lhůty, neboť ta "má charakter hmotněprávní a proto je nutno zvolit užití zákonů ve znění účinném v rozhodné době", jíž je propuštění zboží do zvoleného režimu. Konečně kasační soud odmítl stěžovatelčinu námitku, že dokladem o propuštění zboží je "rozhodnutí, které musí být jeho příjemci řádně doručeno"; je totiž názoru, že tímto dokladem je "písemné celní prohlášení deklaranta, které je potvrzeno celním orgánem"; bylo proto na stěžovatelce, aby si daňové doklady k včasnému uplatnění nároku obstarala. Ve shodě s obsahem žaloby i kasační stížnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jí byly JCD doručeny až dne 20. 3. 2000, a mohla tedy - logicky - uplatnit nadměrný odpočet v souvislosti s předmětným dovozem až po tomto datu. Skutečnost, že zmeškala zákonnou lhůtu pro jeho uplatnění jí nelze klást k tíži, jestliže "zmeškání způsobil stát sám protizákonným postupem svých orgánů"; za zcela stěžejní proto pokládá "hodnocení, či spíše ignorování protiprávního zadržování JCD orgány celní správy", které tyto doklady "svévolně zadržovaly" až do března roku 2000. I když stěžovatelka - v obecné rovině - opodstatněnost a smysl prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na odpočet daně v daňovém řízení připouští, její aplikací v dané věci však došlo podle jejího názoru k jejímu zneužití, nebylo-li přihlédnuto k "nezákonnému" postupu příslušných státních orgánů; dovozuje proto, že lhůta pro uplatnění odpočtu daně v takovém případě nepočala vůbec běžet. Stěžovatelka též nesouhlasí se závěry, k nimž dospěly správní orgány a soudy při výkladu § 120 celního zákona ve vztahu k určení okamžiku propuštění zboží do zvoleného režimu; oproti nim tvrdí, že "elementární součástí každého procesu" aplikace práva a "nutnou podmínkou toho, aby proces ... dával jakýkoliv smysl" je vydání rozhodnutí a jeho oznámení účastníku řízení; proto i proces v němž se rozhoduje o propuštění zboží do příslušného celního režimu je "završen až sdělením tohoto rozhodnutí deklarantovi - typicky vydáním potvrzeného JCD". "Daňově rozhodný okamžik propuštění zboží" je proto podle stěžovatelky nutno vázat až na okamžik, kdy je "jednotlivci poskytnut prostředek, který mu umožní uplatnit práva z propuštění vyplývající", tj. až na vydání potvrzeného JCD, čímž je teprve řízení o propuštění zboží "procesně ukončeno". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokr