III.ÚS 2932/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2932/24 ze dne 22. 4. 2025 Materiální možnost odsouzeného vyjádřit se k přeměně trestu na nepodmíněný Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Okresní soud v Mělníku ("okresní soud") usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 9 To 181/2024-661, prodloužil stěžovateli zkušební dobu podmíněného odsouzení uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 T 67/2021-496, a to o 24 měsíců [§ 83 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 2. Proti tomu podal státní zástupce stížnost, na základě které Krajský soud v Praze ("krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem okresního soudu z 25. 8. 2021, neboť se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. 3. Krajský soud přitom postup okresního soudu považoval za nebývalou benevolenci nad velice závažným protiprávním jednáním stěžovatele. Připomenul, že nepřeměnit původně podmíněný trest na nepodmíněný je možné pouze ve výjimečných případech, odůvodněných okolnostmi případu nebo osobou odsouzeného. Přichází do úvahy například při zcela ojedinělém, méně závažném jednání, zejména nedbalostního charakteru či jednání blížící se podmínkám krajní nouze nebo nutné obrany. To však dle krajského soudu není případ stěžovatele, který se prakticky ihned poté, co mu okresní soud uložením podmíněného trestu odnětí svobody poskytl možnost prokázat, že je schopen vést řádný život, dopustil další trestné činnosti, a to zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním i látkami a s jedy. Pokračoval v ní pak po poměrně dlouhou dobu, rozhodně se tedy nejednalo o ojedinělé selhání. Bylo na stěžovateli, aby během zkušební doby adekvátně přizpůsobil své chování hrozbě přeměny trestu. Spácháním úmyslné trestné činnosti však dal stěžovatel najevo svůj pohrdavý náhled na rozhodnutí soudu, které mu mělo být motivací k vedení řádného života. Porušení podmínek zkušební doby je podle krajského soudu natolik závažné, že jiný postup než nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody již nepřichází v úvahu. 4. Na žádost stěžovatele, aby se mohl osobně zúčastnit projednání stížnosti, reagoval krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení odkazem na § 240 a § 242 tr. řádu, podle kterých se rozhodování o stížnosti koná v neveřejném zasedání s vyloučením jiných osob. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména na skutečnost, že krajský soud nevyhověl jeho žádosti, aby mohl být přítomen projednání stížnosti, a rozhodl bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání. V této souvislosti zpochybňuje výklad § 240 a § 242 tr. řádu provedený krajským soudem. Uvádí, že neměl možnost se obhájit, nemohl u projednání předložit žádné další důkazy prokazující svou postupující nápravu, která v dané době trvala již 21 měsíců, a neměl možnost krajský soud přesvědčit o správnosti rozhodnutí okresního soudu. 6. Stěžovatel uvádí, že každý obžalovaný, kterému hrozí trest odnětí svobody, a to i odnětí svobody pouze podmíněně uložené, má právo účastnit se rozhodování odvolacího soudu o tom, zda mu takový trest bude uložen. Dle stěžovatele není významné, že byl v postavení již podmíněně odsouzeného. Významné je naopak to, že bylo krajským soudem rozhodováno, zda bude zbaven svobody a půjde do vězení, či nikoliv. Podotýká, že státní zástupce se nezúčastnil žádného jednání před okresním soudem, tudíž na něj neměl stěžovatel možnost osobně působit. I proto státního zástupce kontaktoval, podrobně mu vyjmenoval všechny důvody svědčící o správnosti rozhodnutí okresního soudu prodloužit zkušební dobu a požádal ho o zpětvzetí stížnosti. Stěžovatel i nyní dokládá, jak usiluje o svou nápravu, a je přesvědčen, že mohl-li by osobně na státního zástupce a krajský soud působit, přesvědčil by je, že právě v jeho případě je možné přistoupit k výjimečnému prodloužení zkušební doby. Rovněž právní zástupce označuje stěžovatelovu snahu o nápravu jako mimořádnou a trvalou. 7. Stěžovatel současně upozorňuje, že se nedozvěděl, kteří soudci krajského soudu budou o stížnosti státního zástupce rozhodovat, a toto mu není - s výjimkou předsedy senátu, který je na napadeném usnesení podepsán - známo dodnes. Nemohl tak namítnout podjatost osob krajského soudu a je otázkou, zda v jeho věci skutečně rozhodovali zákonní soudci. 8. Ústavní stížností se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím byly porušeny čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 9. Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření krajského soudu, který uvedl, že považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. Ve věci rozhodoval podle § 147 tr. řádu a následujících v neveřejném zasedání, a ačkoli se veřejného zasedání stěžovatel domáhal, neshledal krajský soud jeho požadavek jako důvodný. Stěžovatel se totiž k věci podrobně vyjádřil v rámci řízení před okresním soudem a také písemně prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Krajskému soudu tak byly známy jak důvody, pro které byla stížnost státním zástupcem podána, tak vyjádření stěžovatele k důvodům rozhodnutí okresního soudu i jeho nesouhlasné stanovisko ke stížnosti státního zástupce. Proto krajský soud nepovažoval za nutné získávat od stěžovatele další vyjádření. Krajský soud dodává, že v této trestní věci nebyla jeho rozhodovací činností a postupem ve stížnostním řízení nikterak porušena základní lidská práva stěžovatele nebo jeho právo na spravedlivý proces. Stejně tak jednoznačně odmítá názor stěžovatele, že jde o rozhodování tzv. kabinetní justice. 10. Stěžovatel v replice podrobil vyjádření krajského soudu podrobné kritice a mimo jiné poukazuje na neodbornost a neuctivost krajského soudu, když ho označil za odsouzeného. Krajský soud se vyjadřuje vůči stěžovateli a jeho újmě negativně, přitom nepředložil žádný ústavní ani právní argument, který by vyvracel porušení namítaných základních práv stěžovatele. 11. Stěžovatel dále zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Rovněž zdůraznil, že byl účastníkem řízení, a proto jej nelze považovat za veřejnost ani jinou osobu, která by byla vyloučena z neveřejného zasedání. Přesto byl zbaven práva znát své soudce, možnosti, aby oni viděli jeho, i práva svoji obhajobu před soudci změnit nebo rozšířit. Přitom avizoval, že předloží další důkazy o své pokračující nápravě, které v době rozhodování okresního soudu neexistovaly. Stěžovateli je sice známa judikatura Ústavního soudu, podle které právo zúčastnit se jednání před soudem nemá absolutní charakter, je mu znám i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, bod 62 a násl., podle kterého má obecně obviněný právo zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně, kdežto v řízení o opravných prostředcích už osobní účast obviněného nemá tak zásadní význam, dodává však, že krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl zcela opačně, de facto tak rozhodoval jako soud I. stupně. 12. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za této situace platí fikce, že se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdal, o čemž byl předem náležitě poučen. IV. Splnění podmínek řízení 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 14. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 16. V posuzované věci