III.ÚS 2945/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2945/24 ze dne 29. 1. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Butadien Kralupy a. s., sídlem O. Wichterleho 810, Kralupy nad Vltavou, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2024, č. j. 5 Afs 224/2023-65, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 55 Af 20/2021-99 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2021, č. j. 28028/21/5100-41453-711335, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je společností zabývající se výrobou a prodejem chemických látek a přípravků. V roce 2007 podala záměr k získání investiční pobídky na vybudování a provozování výrobní jednotky k výrobě butadienu. Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo dne 20. 5. 2008 souhlas s poskytnutím investičních pobídek, a to slevy na dani z příjmů dle § 1 odst. 2 písm. a) zákona o investičních pobídkách, a dle § 35a zákona o daních z příjmů. Podmínkou pro čerpání investiční pobídky bylo pořídit dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek za účelem zavedení výroby butadienu. Pořizování mělo být zahájeno nejdříve ode dne písemného potvrzení agentury CzechInvest, že projekt splňuje požadavky způsobilosti. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") však po provedené kontrole dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila jednu z podmínek pro poskytnutí investiční pobídky, a tak ztratila nárok na čerpání slevy na dani z příjmů, v důsledku čehož musely být vráceny prostředky získané z investiční pobídky. Stěžovatelka následně podala přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2011, 2012 a 2013, v nichž nárok na slevu z titulu investiční pobídky neuplatnila. Dne 30. 10. 2014 podala stěžovatelka dodatečná daňová přiznání za zdaňovací období 2011 až 2013, ve kterých uplatnila slevu na dani dle § 35a zákona o daních z příjmů, neboť měla za to, že splnila podmínky dle zákona o investičních pobídkách. Správce daně zahájil postup k odstranění pochybností, stěžovatelce neuznal slevy na daních uplatněné ve zdaňovacích obdobích 2011 až 2013 a dodatečnými platebními výměry jí doměřil odpovídající daň z příjmů. Správce daně z týchž důvodů zahájil postup k odstranění pochybností i ve vztahu ke správnosti údajů uváděných v řádných daňových přiznáních za zdaňovací období 2014 až 2017, přičemž opět dospěl k výsledku, že porušení podmínek pro poskytnutí investiční pobídky představovalo překážku pro uplatnění slevy na daních z příjmů i v těchto zdaňovacích obdobích, a proto stěžovatelce platebními výměry vyměřil daň z příjmů ve výši nezahrnující uplatněné slevy. 3. Stěžovatelka proti všem platebním výměrům za uvedená zdaňovací období 2011 až 2017 podala odvolání, která Odvolací finanční ředitelství zamítlo a platební výměry potvrdilo. Proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství stěžovatelka podala žaloby, o nichž ve spojeném řízení rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 46 Af 25/2017-159, tak, že obě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil se závěrem, že stěžovatelka podmínky pro přiznání slevy na dani neporušila. Odvolací finanční ředitelství po vrácení věci krajským soudem svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2020, č. j. 37601/20/5200-11432-711891, v plném rozsahu vyhovělo nároku stěžovatelky na slevu na dani za jednotlivá zdaňovací období a vrátilo jí přeplatek na dani za tato období ve výši 291 001 944 Kč. Stěžovatelce byl dále přiznán ve vztahu ke zdaňovacím obdobím 2011 až 2017 platebním výměrem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 168622/20/4300-12711-105365, úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 134 514 682 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, neboť měla za to, že úrok jí nebyl přiznán v celé zákonné výši. Odvolací finanční ředitelství však odvolání zamítlo a platební výměr potvrdilo. 4. Stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobou ke krajskému soudu, který ji zamítl (výrok I.), neboť ji nepovažoval za důvodnou a v podstatě se ztotožnil se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 5. Kasační stížností se následně stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost zamítl (výrok I.), neboť ji neshledal důvodnou, a dále zpřesnil a rozvedl argumentaci krajského soudu uvedenou v napadeném rozsudku. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka uvádí, že jí daňové orgány nepřiznaly právo na přeplatek na dani za zdaňovací období 2011 až 2017, a to proto, že tyto částky hradila nad rámec svých zákonných povinností. Zároveň jí byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu, avšak pouze za část období, po které byl přeplatek na dani na účtu daňových orgánů. Stěžovatelka předmětnou nepřiznanou část tohoto úroku uplatňovala nejprve v daňovém řízení a následně ve správním soudnictví. Uvádí, že při správné interpretaci a aplikaci § 254 daňového řádu, lze dospět k závěru, že jí budou přiznány úroky z neoprávněného jednání správce daně za celé období, po které byl přeplatek na dani na účtu daňových orgánů. Krajský soud i Nejvyšší správní soud však tento způsob interpretace předmětného ustanovení odmítly. Tímto postupem došlo dle závěru stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv. 7. Stěžovatelka následně uvádí, že § 254 odst. 1 daňového řádu je výrazem jejího základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Namítá, že nemůže být automaticky vyloučena z aplikace tohoto ustanovení jen proto, že se podle názoru uvedeného v napadených rozhodnutích nejedná o modelový případ. 8. Stěžovatelka dále namítá, že komplex nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu jí zakládají právo na úrok podle § 254 daňového řádu. Podrobněji rozvádí, že pokud bylo dovozeno, že rozhodnutí správce daně o námitkách a protokol o kontrole není možné považovat z formálního hlediska za rozhodnutí, tak nelze vyloučit možnost, aby toto jednání daňových orgánů bylo podkladem pro přiznání úroku podle § 254 daňového řádu. Uvedené procesní kroky správce daně lze totiž podřadit i pod nesprávný úřední postup, který rovněž zakládá právo na kompenzaci újmy, a to i ve formě přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu. Stěžovatelka uvádí, že tato rozhodnutí byla sice prvotními akty v její věci, nicméně na jejich základě byl vytvořen ucelený komplex pokračujících a na sebe navazujících nezákonných, neoprávněných a nesprávných rozhodnutí. Popsané jednání daňových orgánů je tedy přesně tím typem jednání, v důsledku něhož by měl být stěžovatelce přiznán úrok z přeplatku na dani podle § 254 daňového řádu za celé období, po které byl tento přeplatek na účtu daňových orgánů, tj. od okamžiku připsání do dne jeho vrácení stěžovatelce. 9. Stěžovatelka dále uvádí, že přeplatek za zdaňovací období 2011 až 2013 vznikl na základě a v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími finančních orgánů. Proto jí nejprve nebyl přiznán úrok u období 2011 až 2013 podle § 254 daňového řádu za období platby příslušné části přeplatku na dani na účet daňových orgánů až do data dodatečných daňových přiznání za tato období ze dne 31. 10. 2014. S tímto však stěžovatelka nesouhlasí. Příčinou tzv. konkludentních rozhodnutí za roky 2011 až 2013 byly totiž rozhodnutí o námitkách a protokol o kontrole. Stěžovatelka se tudíž domnívá, že je plně v souladu s § 254 daňového řádu, aby jí byl přiznán úrok za zdaňovací období od roku 2011 do roku 2013, a to za celé období, tj. od okamžiku plateb za toto zdaňovací období, které stěžovatelka provedla na základě konkludentních daňových rozhodnutí až do dne 4. 9. 2015. 10. Stěžovatelka namítá, že přeplatek za zdaňovací období 2014 až 2017 rovněž vznikl na základě a v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími finančních orgánů. Namítá také, že úrok jí byl upřen v důsledku porušení povinnosti vydat daňová rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a také, že byla poru