III.ÚS 30/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 30/19 ze dne 1. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) Ondřeje Čmelíka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2018, č. j. 5 As 217/2018-34, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 5 A 185/2017-26, 2) Institutu preventivní medicíny, s. r. o., se sídlem Korunní 2569/108, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 6 As 258/2018-35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 14 A 47/2018-23, 3) Martina Vrabce, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 6 As 227/2018-35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 5 A 181/2017-24, 4) Petra Škrny, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 6 As 259/2018-35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 14 A 80/2018-21, 5) Drivers 4 Drivers, s. r. o., se sídlem Harmonická 1384/13, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2018, č. j. 2 As 245/2018-36, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2018, č. j. 14 A 58/2018-22, 6) Prague Car Sharing, s. r. o., se sídlem Bílkova 855/19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 2 As 126/2018-33, a 7) LUCKY TAXI, s. r. o., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 1 As 256/2018-39, všech zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případů a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami sp. zn. III. ÚS 30/19, sp. zn. I. ÚS 74/19, sp. zn. III. ÚS 115/19, sp. zn. II. ÚS 167/19, sp. zn. II. ÚS 170/19, sp. zn. I. ÚS 356/19 a sp. zn. III. ÚS 624/19 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu usnesením ze dne 26. 2. 2019 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 4 Listiny. 2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavním stížnostem vyplynulo, že stěžovatelé se žalobami na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu domáhali určení nezákonnosti kontrol provedených při výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě a státního odborného dozoru nad cenami v silniční dopravě při provozování taxislužby na území hlavního města Prahy. Nezákonnost kontrol spatřovali ve skutečnosti, že kontrolu neprováděla v celém rozsahu kontrolující osoba, ale zahájením kontroly byly pověřeny tzv. přizvané osoby [§ 6 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád)], které provedly kontrolní jízdu, při které zjišťovaly, zda vozidlo stěžovatele splňuje podmínky pro označování a vybavení vozidel taxislužby [u stěžovatelů ad 1) a ad 3)], resp. provedly kontrolní nákup a kontrolovaly vybavení vozidel, jejichž jízda byla objednána přes aplikaci Uber [u stěžovatelů ad 2) a ad 4) až ad 7)]. Kontrolující osoba pak pojala záznam z kontrolních jízd pořízený přizvanými osobami jako součást kontrolních protokolů. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žaloby stěžovatelů zamítl. Konstatoval, že kontroly přepravních služeb provedl Magistrát hlavního města Prahy jako správní orgán, který všechny přizvané osoby ke kontrolním úkonům písemně pověřil. Městský soud s odkazem na závěry plynoucí z prejudikatury Nejvyššího správního soudu, kromě jiného i k otázce využití osob, jež nejsou kontrolujícími osobami, dospěl k závěru, že provedení kontrolní jízdy pověřenou přizvanou osobou a učinění zjištění, ke které byla pověřena, nepředstavovalo nezákonný postup žalovaného správního orgánu. 4. Kasační stížnosti stěžovatelů Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší správní soud zopakoval závěry uvedené ve svých předchozích rozhodnutích, přijatých co do obsahu v téměř identických věcech, jež činnost přizvaných osob provádějících kontrolní jízdy bezvýhradně akceptovaly, připomněl, že kontrolní řád výslovně umožňuje využít přizvanou osobu k jednotlivému kontrolnímu úkonu bez účasti kontrolující osoby, a zdůraznil, že rozhodnutí zda a jaké osoby a k jakým úkonům budou v rámci kontrolní činnosti přizvány, závisí na správním uvážení kontrolního orgánu, který zvažuje potřebnost jejich přizvání k dosažení účelu kontroly. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám o nepřezkoumatelnosti rozsudků městského soudu, shodně s ním konstatoval, že provedením kontrolních úkonů pověřenými osobami, které nečinily žádné excesivní úkony a chovaly se jako kterýkoliv jiný zákazník, nedošlo k zásahu do práv stěžovatelů a za nedůvodné považoval i výtky stran nedostatků pověření přizvaných osob. I podle jeho názoru nelze požadovat, aby každé pověření přizvané osoby bylo vyhotoveno pro konkrétní kontrolu, pro určité místo v určitý čas a mířilo na konkrétní osobu kontrolovaného a jeho vozidlo, neboť takto exaktně nelze parametry plánované kontroly na úseku silniční dopravy předvídat, zvláště jde-li o kontrolu řidičů, kteří nabízejí a provozují přepravu osob za pomoci mobilní aplikace Uber. K námitce, že kontrolní úkon byl proveden bez vědomí kontrolované osoby o tom, že je kontrolována, Nejvyšší správní soud uvedl, že v opačném případě by mohl být zmařen účel kontroly. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé po stručném shrnutí průběhu a výsledků řízení před správními soudy obou stupňů, s mnohými odkazy na závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu o požadavcích na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, napadená rozhodnutí kritizovali a jejich právním závěrům oponovali. Podstatu jejich ústavně právní argumentace představovaly tyto stěžejní námitky: - soudní výklad příslušných ustanovení kontrolního řádu byl proveden nepřípustně extrémně, čímž došlo k narušení autonomní sféry stěžovatelů a zásahu do práva na jejich informační sebeurčení, - v důsledku nesprávného výkladu kontrolního řádu byl přijat nesprávný závěr, že přizvané osoby mohou kontrolu i zahájit, - přizvané osoby disponovaly pouze všeobecným pověřením správního orgánu k provádění úkolů v rozmezí určitého období, - nebylo posouzeno, zda účast přizvaných osob na kontrole byla potřebná k dosažení účelu kontroly, - zákonnost zásahu do práv stěžovatelů byla posouzena excesivně poukazem na absenci tzv. kvalifikovaných vad kontroly, - Nejvyšší správní soud opíral řadu svých argumentů o judikáty, které byly přijaty za jiné právní úpravy, která institut přizvané osoby neznala, a závěry z nich plynoucí aplikoval za existence úpravy nové, - správní soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s námitkami uplatněnými v žalobách a kasačních stížnostech, příp. reagovaly na něco, co nebylo namítáno. 6. Stěžovatelé předeslali, že průběh kontroly podle kontrolního řádu musí dodržovat základní principy výkonu státní správy a kontrolní činnosti a má-li dojít k uplatnění oprávnění kontrolního orgánu, musí se tak dít na základě zákona a v jeho mezích. Podle jejich přesvědčení došlo v jejich případech k zahájení kontroly nezákonně tím, že kontrolu zahájily přizvané osoby, a nikoliv kontrolující osoba. Odmítli, že by spatřovali zkrácení svých práv pouze v nedodržení zákonných požadavků na zahájení a provádění kontroly, ale rozvedli, jak tato nezákonnost narušila ze své podstaty i jejich autonomní sféru, zejména pak právo na informační sebeurčení. Tvrdili, že podstatou jejich argumentace se správní soudy nezabývaly, naopak konstatovaly, že k nezákonnému zásahu nedošlo, neboť kontrolní postup neobsahoval "kvalifikované" vady. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasili, neboť argumentem o nedostatku kvalifikovaných vad správní soudy v podstatě umožnily rozlišovat mezi nezákonností a tzv. kvalifikovanou nezákonností, čímž rozšířily možnost ingerence státní moci do sféry jednotlivců. 7. Stěžovatel ad 1) nad rámec shora uvedeného kritizoval Nejvyšší správní soud za použití formulace o stereotypnosti kasačních námitek, které uplatňuje ve věcech projednávaných NSS, přestože dosud žádná řízení před Nejvyšším správním soudem nevedl. 8. Podáními ze dne 1. 2. 2019 stěžovatelé ad 4) a ad 5) svoje ústavní stížnosti doplnili. Reagovali na závěry usnesení Ústavního soudu vydaného v typově obdobné v