III.ÚS 3069/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3069/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2021 č. j. 5 Tdo 636/2021-609, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 9 To 296/2020-572, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2020, č. j. 15 T 157/2018-558, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla jimi porušena zásada "žádný zločin bez zákona" podle čl. 39 Listiny a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník" nebo "trestní zákoník"), za který mu byl podle téhož ustanovení a za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil mu okresní soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. V adhezním řízení okresní soud odkázal společnosti BONTONFILM, a. s., a AQS, a. s. (dále také "poškození"), podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Uvedeného přečinu se podle zjištění okresního soudu stěžovatel dopustil ve stručnosti tím, že v době od 25. 1. 2014 do 24. 7. 2017 na diskusním fóru http://www.warforum.cz pod přezdívkou "Shadow" v sekci "Movie" uveřejnil odkazy na chráněná audiovizuální díla, která neoprávněně umístil na tzv. filehostingové servery (dále také "uložiště" nebo "diskusní forum"), konkrétně na www.fastshare.cz a www.webshare.cz. Takto stěžovatel v posuzovaném období volně zpřístupnil a neoprávněně šířil rozmnoženiny filmů a seriálů vyjmenovaných ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu, aniž by mu však držitelé autorských práv (poškození), případně jejich zástupce Česká protipirátská unie, k takovému jednání udělili souhlas. Tím stěžovatel umožnil libovolnému počtu dalších osob stažení audiovizuálních děl bez potřebných souhlasů nositelů či držitelů práv k audiovizuálním dílům, která jsou autorským dílem ve smyslu § 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), a tím porušil právo na rozmnožování děl podle § 12 odst. 1, 4 písm. a), § 13, a § 80 odst. 2 písm. a) autorského zákona a právo na sdělování díla veřejnosti podle § 12 odst. 1, 4 písm. f), § 18 odst. 1, 2 a § 80 odst. 2 písm. e) autorského zákona. 4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl rovněž nyní napadeným usnesením tak, že je zamítl jako nedůvodné. Odůvodnění okresního soudu považoval krajský soud za přesvědčivé a ztotožnil se s ním. Okresní soud se podle krajského soudu podrobně zabýval námitkami stěžovatele a krajský soud na jeho závěry pro stručnost odkázal, neboť okresní soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v dané věci nedostatky svého rozhodnutí napravil (srov. k tomu dále). 5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost. Z hlediska právní kvalifikace se okresní soud podle Nejvyššího soudu správně zaměřil na důkladnější posouzení otázky intenzity zásahu do zákonem chráněných práv, jak to předpokládá základní skutková podstata přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Zohlednil tedy dobu, po kterou stěžovatel šířil a volně zpřístupňoval rozmnoženiny dotčených audiovizuálních děl, zohlednil jejich počet, pokračování v trestné činnosti i navzdory opakovaným varováním ze strany provozovatele úložiště (diskusního fóra) a smazání stěžovatelových odkazů z důvodu porušení autorských práv, a přihlédl též k motivu stěžovatele k páchání trestné činnosti. Na základě všech těchto skutečností dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel do práv poškozených podléhajících autorskoprávní ochraně zasáhl nikoliv nepatrně, přičemž jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Nadto Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel ve svém v pořadí druhém dovolání jen opakuje námitky, s nimiž se Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí již vypořádal, neshledal je důvodnými a jeho předchozí právní závěry jsou tak i pro něj samotného závazné. Okresnímu soudu pak nelze podle Nejvyššího soudu vytýkat, pokud k závěru o vině stěžovatele dospěl na základě nepřímých důkazů. Ty totiž tvoří v posuzované věci ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících. 6. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud Nejvyšší soud v dané věci již jednou rozhodoval [usnesením ze dne 18. 3. 2020 č. j. 5 Tdo 211/2020-544 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/)], pak důvodem pro předchozí zrušení rozhodnutí obou nižších soudů bylo především nedostatečné vyjádření naplnění kvalifikačního znaku objektivní stránky přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v nikoliv nepatrné intenzitě zásahu do autorských práv třetích osob. Ve svých navazujících rozhodnutích však oba soudy nižších stupňů na námitky Nejvyššího soudu podle jeho názoru řádně reagovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. 7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 10. Při respektování shora uvedeného postavení Ústavního soudu v systému orgánů ochrany práva a možnosti jeho přezkumu rozhodnutí obecných soudů uvádí Ústavní soud k námitkám stěžovatele následující. 11. V prvé řadě nutno konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích, zvláště po kasačním zásahu ze strany Nejvyššího soudu, dostatečně vypořádaly. 12. Nadto si stěžovatel v ústavní stížnosti hned v jejím úvodu poněkud protiřečí, pokud uvádí, že v řízení nebyl předložen jediný důkaz svědčící o tom, že by to byl právě on, kdo díla podléhající autorskoprávní ochraně v rozporu se zákonem na servery umožňující sdílení jejich obsahu umístil, aby ale sám na jiném místě ústavní stížnosti (srov. závěr bodu VIII) výslovně ko