III.ÚS 3084/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3084/24 ze dne 13. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Petra Horneka, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 278/2024-294, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2023 č. j. 13 Co 55/2023-258, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 27 C 34/2019-164, ve znění opravného usnesení ze dne 28. června 2023 č. j. 27 C 34/2019-245, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 25 Cdo 2295/2021-149, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Dity Křápkové, advokátky, sídlem Lipová 727/5, Brno, a 2. Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností rozhodnutí vydaných v řízení o náhradě škody, která měla být způsobená advokátní činností žalované první vedlejší účastnice řízení. První vedlejší účastnice ve věci, týkající se náhrady škody vůči státu za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného, v níž stěžovatele coby advokátka zastupovala, podala namísto dovolání rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 424/16 pro nevyčerpání všech přípustných procesních prostředků nápravy. Posléze byla věc předložena Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který ji ovšem ze stejných důvodů rovněž odmítl. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 27 C 34/2019-80 stěžovatelovu žalobu na zaplacení 1 124 231,90 Kč s příslušenstvím zamítl. Po právní stránce dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice neodpovídá za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), neboť neporušila žádnou povinnost při výkonu advokacie, a to ani nepodáním dovolání, neboť podle tehdejší judikatury by dovolání podané stěžovatelem nebylo úspěšné, jak na to první vedlejší účastnice poukázala i ve stížnosti k ESLP. Obvodní soud zhodnotil, že první vedlejší účastnice sdělila stěžovateli svůj názor, řádně jej odůvodnila a poučila jej o rizicích tohoto postupu s tím, že ponechala na jeho úvaze, zda podá dovolání. 3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 13. 1. 2021 č. j. 13 Co 127/2020-127 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud zopakoval dokazování e-mailovou zprávou, kterou první vedlejší účastnice zaslala stěžovateli po doručení rozsudku odvolacího soudu (vydaného ve věci náhrady škody uplatňované vůči státu), v níž rozebrala celou situaci, a zejména upozornila na skutečnost, že ačkoliv je proti rozsudku přípustné dovolání, v daném případě nedochází k naplnění procesních podmínek, a proto fakticky přípustné není. Navrhla podat ústavní stížnost s výhledem obrátit se na ESLP, neboť nelze očekávat změnu v rozhodování českých soudů. V e-mailové zprávě uzavřela, že je na stěžovateli, aby se rozhodl, jak postupovat. 4. Po právní stránce se městský soud ztotožnil s obvodním soudem, že se první vedlejší účastnice nedopustila jednání, které by zakládalo její odpovědnost za škodu podle zákona o advokacii. Dovolání totiž nepodala záměrně, s jasnou a srozumitelnou argumentací, proč by vzhledem k tehdejší konstantní judikatuře Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné. Městský soud zohlednil, že od počátku řízení bylo stěžovatelovou snahou dovést řízení až před ESLP. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu seznámila první vedlejší účastnice stěžovatele s možností podat ústavní stížnost, byť s nejistým výsledkem. Městský soud upozornil, že judikaturní praxe se změnila teprve prostřednictvím rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, na základě kterého začaly soudy vycházet z názoru, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. 5. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele napadeným rozsudkem zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru městského soudu, že pokud se stěžovatel na základě dostatečného poučení první vedlejší účastnice rozhodl pro sice rizikovou, ale teoreticky přípustnou variantu procesního postupu, nemůže to jít k její tíži. Současně dovodil, že důvod k vynechání dovolacího řízení by nicméně v posuzovaném případě nebyl, jestliže by advokátce byl znám právní názor ESLP, že je bezpodmínečně nutné ve skutkově obdobné věci vyčerpat všechny možné prostředky nápravy včetně dovolání, aby mohlo být vedeno řízení před ESLP. Dovolací soud tedy zavázal soudy, aby se v dalším řízení zabývaly námitkou, že první vedlejší účastnice byla den před skončením lhůty pro podání dovolání ve stěžovatelově věci seznámena s postupem ESLP, který v jiném skutkově obdobném případu (Křivý proti České republice) shledal nepřijatelnost stížnosti pro nevyčerpání prostředků nápravy, a aby své právní posouzení v tomto ohledu doplnily i s ohledem na ostatní podmínky odpovědnosti advokáta za škodu. 6. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu opětovně zamítl. Zopakoval skutkové i právní závěry, k nimž dospěl již v prvním rozhodnutí, a doplnil, že vyrozumění ESLP ve věci Křivý proti České republice ze dne 28. 1. 2016 ke stížnosti č. 56217/15 konstatuje, že podmínky přijatelnosti stanovené čl. 34 a 35 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nebyly splněny. Z tohoto vyrozumění však podle obvodního soudu nebylo možné dovodit, že stížnost byla shledána nepřijatelnou konkrétně pro nevyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. Nebylo tak možné uzavřít, že by první vedlejší účastnice doručením vyrozumění mohla seznat stanovisko ESLP k otázce vyčerpání či nevyčerpání všech opravných prostředků a že tedy porušila svoji povinnost tím, že nepodala dovolání v původní věci stěžovatele. 7. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který v napadeném rozhodnutí setrval na předchozích skutkových i právních závěrech, které zopakoval. Ztotožnil se rovněž s hodnocením obvodního soudu, zda první vedlejší účastnice na základě vyrozumění ESLP měla či mohla vědět, že je třeba ve věci podat dovolání. 8. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 10. Opětovně zdůrazňuje striktní podmínky odpovědnosti advokáta za výkon advokacie, které se může zprostit pouze tehdy, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Stěžovatel má za to, že tato podmínka nebyla v nyní posuzované věci splněna, neboť první vedlejší účastnice zvolila netradiční alternativní postup. Uvádí, že měla podat dovolání, neboť o tom byla poučena odvolacím soudem, přičemž není podstatné, že měla na věc jiný právní názor. Upozorňuje, že první vedlejší účastnice měla postupovat stejně jako v obdobné věci jiného svého klienta. 11. Stěžovatel dále namítá, že i kdyby snad byla akceptována ústavní konformita závěru obecných soudů, že první vedlejší účastnice mohla dovolání nepodat pro odlišný právní názor, mohla tak učinit pouze po provedeném poučení klienta (stěžovatele) a zejména po jím poskytnutém kvalifikovaném souhlasu. Stěžovatel rozporuje skutkový závěr soudů, že netradiční postup související s nepodáním dovolání akceptoval. Zdůrazňuje, že tento závěr není důkazně podložen. 12. Dále uvádí, že první vedlejší účastnice dovolání nepodala v důsledku svého opomenutí, a nikoliv vyargumentovaného právního názoru, což dokládá odkazem na v pořadí první ústavní stížnost podanou proti rozhodnutím vydaným v původním řízení (regulace nájemného) již dne 1. 2. 2016. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 349/16 (pozn. Ústavního soudu: toto usnesení bylo první vedlejší účastnici doručeno dne 5. 2. 2016; následně dne 8. 2. 2016 podala druhou ústavní stížnost - srov. výše bod 1 tohoto usnesení). Zdůrazňuje, že původní stížnostní argumentace neobsahovala jakoukoliv zmínku o výjimečném vyloučení podmínky vyčerpání opravných prostředků a postu