III.ÚS 3085/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3085/18 ze dne 13. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D. st., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. července 2018 č. j. 70 Co 306/2018-147 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. července 2018 č. j. 0 Nc 1252/2018-113, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1) M. D. a 2) J. D. ml. a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, sídlem Studentská 1187/7, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že projedná věc mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ve svém doplňujícím podání stěžovatel dal podnět k postupu dle čl. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., aby ustanovený senát postoupil návrh k projednání a rozhodování věci plénem Ústavního soudu. V dalším podání stěžovatel dále navrhl, aby v případě, že nebude ústavní stížnost odmítnuta, bylo nařízeno ústní jednání. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že k návrhu vedlejších účastníků, tj. manželky stěžovatele a jeho adoptovaného syna, vydal Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") dne 11. 5. 2018 č. j. 0 Nc 1003/2018-7 usnesení, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel setkávání a navazování kontaktu s nimi, s výjimkou kontaktu u ústních jednání u soudu či správního orgánu, aby se zdržel vstupu do domu na adrese H., jakož i do jeho bezprostředního okolí, a to do vzdálenosti 100 od tohoto obydlí, a aby se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování vedlejších účastníků jakýmkoliv způsobem, s tím, že toto předběžné opatření trvá po dobu jednoho měsíce od vydání tohoto usnesení. 3. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. 0 Nc 1252/2018-113 bylo na dobu nezbytně nutnou, tj. do 11. 11. 2018, prodlouženo trvání předběžného opatření, nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 11. 5. 2018 č. j. 0 Nc 1003/2018-7 (výrok I.). Vedlejší účastnici jako navrhovatelce soud přiznal vůči stěžovateli jako odpůrci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.). Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že je třeba, aby předběžné opatření nadále trvalo, když nadále trvají předpoklady, pro které bylo vydáno, neboť oba vedlejší účastníci pociťují strach a ohrožení v případě obnovení soužití, tedy že by opět začalo docházet k obdobným událostem, které vedly k vykázání stěžovatele z obydlí. 4. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. 70 Co 306/2018-147 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že soud vedlejším účastníkům vůči stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro prodloužení předmětného předběžného opatření a že i stanovená maximální lhůta do 11. 11. 2018 odpovídá konkrétním okolnostem řešeného případu. Poukázal na to, že stěžovatel trvá na tom, že jeho chování vůči vedlejším účastníkům 1) a 2), kvůli němuž byl vykázán ze společného obydlí, nebylo závadné, i na to, že stěžovatel při jednání u okresního soudu sdělil, že si zatím nedokáže představit obnovení soužití s vedlejší účastnicí, nicméně je ochoten podstoupit rodinnou terapii tak, aby toho dosáhli. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že pro uložení předběžného opatření nebyly dány zákonné důvody a dále, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Podle stěžovatele soud nezkoumal možnost bydlení vedlejších účastníků v H., jakož i skutečnost, že vedlejší účastnice tento objekt užívá k podnikatelským a rekreačním účelům. Stěžovatel uvádí, že krajský soud ani okresní soud se vůbec nevypořádaly se zákonnými kritérii § 411 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jak stěžovatel namítal v odvolání proti rozsudku okresního soudu, když současný stav ho zcela vylučuje z plnohodnotného užívání nejen společného, ale i jeho výlučného majetku, jenž se váže k samostatné hospodářské činnosti. Soud vůbec neuvážil, jak závažně předběžné opatření dopadá nejen na společné soužití celé rodiny, ale i na oblast bydlení stěžovatele a samozřejmě na společnou obživu hospodářskou činností, která tvoří převážnou část příjmů rodiny. 6. Vzhledem k významu v předmětné věci dotčených práv (život, zdraví, důstojnost, svoboda, nedotknutelnost obydlí, právo na respektování soukromého a rodinného života) je podle stěžovatele nepřiměřené, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání, tedy v nepřítomnosti účastníků řízení s odůvodněním, že okresní soud provedl všechny potřebné úkony a stěžovatel nenavrhl realizaci žádných nových důkazů. 7. Stěžovatel tvrdí, že vydáním předběžného opatření, kterým byl vykázán do vzdálenosti 100 metrů od zemědělské usedlosti, je ohrožena i existenčně nejen manželka, ale i všechny děti. Stěžovatel navíc poukazuje na destrukci a stěží odčinitelnou újmu ve vztazích celé rodiny a na skutečnost, že objektivně není v silách manželky zachovat fungující hospodářství, zajistit výchovu i výuku pěti dětí, údržbu domácnosti, praní, žehlení, vaření, úklid a nákupy. 8. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že hodnocení důkazů bylo jednostranné a pro něj likvidační a že byl opomenut důkaz odborným vyjádřením psychologa. Předběžné opatření zbavilo stěžovatele důstojného bydlení, ale také rozvrátilo celou rodinu a nastolilo ekonomickou nejistotu do budoucna. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. 13. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť