III.ÚS 3111/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3111/23 ze dne 21. 1. 2025 Zachování restitučního nároku v případě žádosti restituentů o finanční náhradu a jejího přijetí v určité výši Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Václava Havlůje, doc. Ing. Vladimíra Havlůje, CSc. a MUDr. Josefa Havlůje, všichni zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2023, č. j. 28 Cdo 2035/2023-813, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Lenkou Brodskou, advokátkou, se sídlem Krakovská 1366/25, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2023, č. j. 28 Cdo 2035/2023-813, porušilo právo stěžovatelů na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty případu 1. Stěžovatelé jsou restituenty, kteří se začali v roce 1992 domáhat vypořádání svých restitučních nároků. V průběhu dalších let byly jejich nároky ve státem evidované výši vypořádány. V roce 2021 však stěžovatelé zjistili, že stát jejich nároky od počátku vyčíslil chybně. Stěžovatelé se proto rozhodli soudně domáhat toho, aby na ně byly převedeny náhradní pozemky. Nejvyšší soud v závěru tohoto řízení rozhodl, že stěžovatelé tento nárok nemají. Jejich restituční nároky byly podle Nejvyššího soudu již vypořádány, neboť jim byla v roce 2012 poskytnuta peněžitá, a nikoli naturální náhrada. Ústavní soud v tomto řízení o ústavní stížnosti posuzoval, zda jsou uvedené závěry Nejvyššího soudu ústavně souladné. II. Dosavadní průběh řízení 2. Stěžovatelé jsou restituenty podle zákona o půdě [viz § 4 odst. 2 písm. c) zákona]. Právní předchůdce Státního pozemkového úřadu v roce 1996 ocenil stěžovatelům nevydané pozemky jako zemědělské a jejich hodnotu vyčíslil na 293 385,80 Kčs. 3. Restituční nárok stěžovatelů byl v roce 1997 částečně uspokojen do výše částky 235 395,99 Kčs převodem náhradních pozemků (tedy tzv. naturální náhradou podle § 11a odst. 1 zákona o půdě). V roce 2012 jim byla k jejich nároku poskytnuta částečná peněžitá náhrada ve výši 57 989,81 Kčs (viz § 16 odst. 1 zákona o půdě). Státní pozemkový úřad následně evidoval jejich restituční nárok jako vypořádaný. 4. Podle znaleckého posudku, který si stěžovatelé nechali v roce 2021 vyhotovit, však měly být jim nevydané pozemky od počátku oceněny částkou 6 553 193 Kčs - nikoli na státem vyčíslených 293 385,80 Kčs. Právní předchůdce Státního pozemkového úřadu totiž nevydané pozemky ocenil jako zemědělské, ačkoli některé jejich části byly ke dni přechodu na stát podle tehdy účinné územně plánovací dokumentace plochami určenými k zástavbě. 5. Stěžovatelé proto v roce 2021 požádali Státní pozemkový úřad o přecenění jejich nároků. To však úřad odmítl. Stěžovatelé ve stejném roce podali proti Státnímu pozemkovému úřadu žalobu, kterou se domáhali, aby soud nahradil projev vůle toho úřadu uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků. 6. Okresní soud žalobě na nahrazení projevu vůle k převodu náhradních pozemků v nezastaveném rozsahu vyhověl. V rozhodnutí uvedl, že pokud je pozemek evidován jako zemědělský, ale při přechodu na stát byl určen k zástavbě - k čemuž v daném případě došlo - je třeba jej podle judikatury Nejvyššího soudu ocenit jako stavební pozemek a poskytnout oprávněnému náhradu jako za stavební pozemek. Námitku promlčení nároku soud označil za nepřípadnou, protože požadavek na přecenění hodnoty nevydaného pozemku není samostatným majetkovým právem, a proto nepodléhá promlčení. 7. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a žalobu stěžovatelů zamítl. Krajský soud souhlasil s tím, že právo na přecenění hodnoty odňatých a nevydaných pozemků není samostatným majetkovým právem, a proto nemůže podléhat promlčení. Samotný restituční nárok, tedy nárok na naturální či peněžitou náhradu, však promlčení podléhá. Námitka promlčení tohoto práva je přitom důvodná a neodporuje dobrým mravům. Státní pozemkový úřad v roce 2012 vyplatil stěžovatelům plnění odpovídající evidované výši zůstatku a poté jim nedal najevo, že bude na jejich nárok ještě plnit. O tom, že jej stěžovatelé považují za nevypořádaný, se mohl úřad dozvědět až z jejich žádosti o přecenění z roku 2021. Nárok na převod náhradního pozemku, který stěžovatelé ve stejném roce uplatnili před soudem, je tedy promlčený. 8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Závěr, že restituční nárok stěžovatelů byl vypořádán peněžitou náhradou, a že se tedy nemohou domáhat převodu jiných pozemků, odpovídá jeho ustálené judikatuře, kterou není důvod měnit. Nárok na peněžitou náhradu je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem a oproti naturální náhradě je peněžitá náhrada poskytována snadněji a v podstatně kratších termínech. K jejímu poskytnutí navíc dochází na žádost a obecně se tak děje v zákonných lhůtách, jejichž uplynutím se povinný ocitá v prodlení. Otázkou, zda nárok na naturální náhradu podléhá promlčení, je nadbytečné se zabývat, protože k zamítnutí žaloby postačuje již závěr krajského soudu, podle něhož byly nároky vypořádány peněžitou náhradou. III. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto rozhodnutí podle nich porušuje: * princip rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), * právo vlastnit majetek a princip legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), * právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), * zákaz libovůle a princip ochrany oprávněné důvěry v právo (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny) a * principy nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). 10. Podle stěžovatelů je rozhodnutí Nejvyššího soudu protiústavní z následujících důvodů: * Rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, protože nereaguje na podrobnou, rozsáhlou a podloženou argumentaci stěžovatelů. Nejvyšší soud nebyl oprávněn odmítnout dovolání pro nepřípustnost a odůvodnit své rozhodnutí "pouze stručně" (jak mu umožňuje § 243f odst. 3 občanského soudního řádu). * Napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, protože vychází ze závěru, který krajský soud neučinil. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že údajný závěr krajského soudu o vypořádání restitučního nároku poskytnutím peněžité náhrady odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Krajský soud však zamítl žalobu stěžovatelů proto, že považoval jejich restituční nárok za promlčený - nikoli proto, že jej považoval za vypořádaný. * Napadené rozhodnutí vytváří protiústavní nerovnost mezi dvěma srovnatelnými skupinami oprávněných osob. Nápravy pochybení státu při vyčíslení restitučního nároku se totiž podle něj mohou domáhat pouze ti, kdo svůj restituční nárok částečně vypořádali naturální náhradou - ne však ti, kdo jej částečně vypořádali peněžitou náhradou. Legitimní důvod k tomuto odlišnému přístupu však nevyplývá ani z napadeného rozhodnutí a ani z právní úpravy * Vyhověním žádosti o peněžitou náhradu nedošlo k privativní novaci, ale k částečnému plnění dluhu. Z žádostí stěžovatelů o peněžitou náhradu nelze dovodit jejich vůli vzdát se zbytku restitučního nároku. Případná privativní novace by byla právně nepřípustná, protože Státní pozemkový úřad vědomě vyčíslil nárok chybně, stěžovatelé byli v podstatném omylu o jeho správné výši a vypořádáním jejich nároku částečnou peněžitou náhradou by neúměrně zkrátilo jejich práva. * Právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky a právo na přecenění restitučního nároku není promlčitelné, což potvrzuje zákon o půdě i judikatura vrcholných soudů. Protože je zákon o půdě speciální právní předpis a žádnou promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na naturální či peněžitou náhradu neupravuje, nelze postupovat podle obecných ustanovení o promlčení podle občanského zákoníku. Opačný výklad by způsobil další, svévolnou, diskriminační a nepodloženou restituční tečku. * I kdyby práva na náhradu za odňaté a nevydané pozemky a na přecenění restitučního nároku podléhala promlčení, odporovala by námitka promlčení dobrým mravům - a to zejména proto, že (1) Státní pozemkový úřad vědomě neevidoval restituční nárok ve správně výši, čímž porušil svou zákonnou povinnost, (2) stěžovatelé při podání žádosti o částečnou peněžitou náhradu jednali v podstatném omylu o správné výši jejich nároku, (3) správní řízení o tomto nároku bylo zatíženo mimořádnými prodle