III.ÚS 3158/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3158/13 ze dne 25. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele DPÚK a. s., se sídlem v Praze 5, Lumiérů 181/41, zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30A, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013 č. j. 1 As 19/2013-130 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012 č. j. 7 Ca 292/2009-477-527, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a č. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Právní předchůdce stěžovatele ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. (dopravce) uzavřel dne 30. 12. 2003 s Krajským úřadem Ústeckého kraje (objednatel) Smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě (dále jen "Smlouva"), v níž se dopravce zavázal provozovat linkovou osobní dopravu na linkách a spojích uvedených v příloze smlouvy a objednatel se zavázal poskytovat dopravci zálohu na prokazatelnou ztrátu na základě předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty a následně hradit prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním tohoto závazku. Dne 25. 1. 2006 schválila Rada Ústeckého kraje výpověď Smlouvy za podmínky, že do 30. 1. 2006 nedojde k uzavření dodatku smlouvy; Rada Ústeckého kraje dne 31. 1. 2006 usnesením č. 2/29R/2006 rozhodla o odmítnutí návrhu dodatku č. 10 předloženého stěžovatelem a konstatovala splnění podmínek pro podání výpovědi Smlouvy. Rozhodnutím ze dne 10. 8. 2009 č. j. MV-69481-76/ODK-2008 Ministerstvo vnitra rozhodlo o návrhu stěžovatele na "zahájení sporného řízení ... ve věci výpovědi Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 31. ledna 2006" (dále též jen "Smlouva") tak, že I. zamítlo návrh na určení, že "výpověď Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 31. ledna 2006, podaná Ústeckým krajem Dopravnímu podniku Ústeckého kraje, a. s. (DPÚK a. s.), je neplatná", a II. zamítlo návrhy, podle nichž je 1. "Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. ... je povinen zajišťovat plnění závazku veřejné služby na základě uzavřené Smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ze dne 30. prosince 2003 ve znění Dodatku č. 1 až č. 9 v rozsahu platném ke dni 31. 12. 2005" a 2."Ústecký kraj je povinen hradit prokazatelnou ztrátu vzniklou z plnění závazku veřejné služby Dopravnímu podniku Ústeckého kraje a. s. (DPÚK a.s.) dle Nařízení vlády č. 493/2004 Sb. vždy do 15. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s. ...své závazky veřejné služby plnil". O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 7 Ca 292/2009-477-527, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl; důvody pro které tak učinil, rozvedl v rozsáhlém odůvodnění, jehož obsah je stěžovateli podrobně znám a jeho podrobné rekapitulace proto (na tomto místě) netřeba. Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud i kasační stížnost, již proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, a ústavní stížností napadeným rozsudkem ji zamítl. a) K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů, resp. nepřesvědčivosti jeho zdůvodnění, uvedl, že v daném případě šlo primárně o výklad právních norem a zjišťování skutkového stavu, které v potřebném rozsahu ve věci provedl žalovaný, a bylo třeba se soustředit pouze na otázku existence Smlouvy, příslušných dodatků a jejich obsahu, dále na výpověď a její doručení, či na doprovodnou písemnou komunikaci mezi stěžovatelem a Ústeckým krajem. Městský soud ve svém rozhodnutí označil listinné důkazy a skutečnosti, z kterých při svém rozhodování vycházel, a dostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele, k nimž vyslovil jednoznačné závěry. K opomenutí "argumentace o nezákonnosti vypovězení Smlouvy pro rozpor s veřejným zájmem na kontinuálním zajištění základní dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje", založenou na přesvědčení stěžovatele, že "již udělením licence mu vzniká závazek veřejné služby a právo na úhradu prokazatelné ztráty a v konečném důsledku na uzavření smlouvy", soud poznamenal, že městský soud tuto argumentaci označil za nesprávnou a obsáhle se s ní i vypořádával; totéž učinil i k tvrzení o "povinnosti kraje uzavřít smlouvy plynoucí ze silničního zákona a krajského zřízení", "nezákonnosti ustanovení o možnosti vypovězení smlouvy bez udání důvodů stejně jako její následné vypovězení", "nemožnosti vypovězení smlouvy bez udání důvodů, neboť se jednalo o veřejnoprávní vztah", "možné akceptaci výpovědi smlouvy jen s uvedením legitimních důvodů", "absolutní neplatnosti výpovědi", "zneužití pravomoci Ústeckého kraje k ekonomické likvidaci stěžovatele", "zneužití práva", "neplatnosti ujednání o výpovědi bez udání důvodů", "porušení pokojného stavu jednáním Ústeckého kraje" či k otázce "akceptace předběžného odborného dohadu prokazatelné ztráty Ústeckým krajem" a "rozpočtových prostředků kraje a jejich zjišťování v řízení". b) Ohledně posouzení vztahu Nařízení Rady EHS č. 1191/69 ze dne 16. 6. 1969, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91 z 20. 6. 1991 (dále jen "Nařízení č. 1191/69) a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen silniční zákon), a "vzniku závazku veřejné služby a vztahu licencí ke smlouvám o závazku veřejné služby", jež "tvořily podstatnou část" rozhodnutí městského soudu a žalovaného, odkázal Nejvyšší správní soud na závěry žalovaného, s nimiž se plně ztotožnil, přičemž z (níže) rozvedených důvodů dospěl i nyní k závěru, že úvaha stěžovatele, že závazky veřejné služby mu byly ukládány na základě § 18 silničního zákona, jehož působení bylo individualizováno rozhodnutím o udělení licence, obstát nemůže. V odůvodnění k této námitce Nejvyšší správní soud uvedl (viz bod 33 - 36), že "Nařízení č. 1191/69 ... reguluje pouze výseč vztahů vznikajících v dopravě, a to konkrétně vztahy vyplývající z tzv. veřejné služby", přičemž "dopravní obslužnost určitého území není zajišťována výlučně prostřednictvím veřejné služby, ale i dopravci poskytujícími dopravní služby mimo veřejnou službu (na čistě komerční bázi ...)". Nařízení přitom rozeznává dva nástroje, jimiž je veřejná služba v dopravě zajišťována - tedy "smlouvu na veřejné služby" (jako dvoustranný úkon mezi orgánem členského státu a příslušným dopravním podnikem) a "závazek veřejné služby" (který je dopravnímu podniku uložen rozhodnutím orgánu členského státu), přičemž "tyto nástroje nelze směšovat (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 16. března 2004 ve věci T-157/04 Danske, Recueil, s. II-00917)". Zdůraznil dále, že "silniční zákon ...reguloval zjevně širší oblast vztahů než nařízení č. 1191/69, avšak v § 19 - 19c se výslovně zabýval otázkou veřejné služby v dopravě", přičemž "upravoval pouze jeden nástroj zajištění veřejné služby v dopravě", a to "smlouvu o závazku veřejné služby", jež je "smlouvou na veřejné služby (public service contract) ve smyslu článku 14, nikoli závazkem veřejné služby (public service obligation) ve smyslu článku 2, vznikajícím na základě jednostranného uložení povinností ze strany veřejné moci", přičemž "nástroj spočívající v jednostranném uložení závazku veřejné služby rozhodnutím dopravního nebo jiného úřadu ... silniční zákon v rozhodné době neobsahoval. K jednostrannému uložení závazku veřejné služby tak mohlo dojít pouze na základě Nařízení č. 1191/69, a to autoritativním rozhodnutím orgánu členského státu". Nejvyšší správní soud též připomenul, že "rozhodnutí o udělení licence k provozování linkové osobní dopravy nemá se vznikem závazku veřejné služby nic společného, takový závazek jejím udělením nemůže sám o sobě vzniknout", neboť "žádost o licenci představuje svobodné rozhodnutí žadatele o licenci, který s vědomím podnikatelského rizika chce za podmínek stanovených v licenci provozovat linku osobní dopravy". Licence je (zákonem) "koncipována jako povolení, na jehož základě vzniká dopravci právo a povinnost provozovat linkovou osobní dopravu za podmínek specifikovaných v licenci" (§ 10 až 16 silničního zákona); to však neznamená, že "by vlastníku licence automaticky vznikl závazek veřejné služby". Silniční zákon "závazek veřejné služby upravuje zcela nezávisle na licenci, přičemž jeho vznik výslovně s