III.ÚS 3202/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3202/24 ze dne 4. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Samohelové Scheinerové, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2024 č. j. 22 Cdo 1911/2024-173, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 23 Co 14/2024-123 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. srpna 2023 č. j. 12 C 21/2023-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Romany Hačecké a Ing. Miloše Hačeckého, zastoupených JUDr. Michalem Žďánským, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V nyní posuzované věci Ústavní soud řešil, zda civilní soudy porušily stěžovatelčino základní právo na ochranu vlastnictví, vyhověly-li návrhu vedlejších účastníků na určení vlastnictví sousedního pozemku na základě mimořádného vydržení, a to i přesto, že šlo o pozemek, který původně nabyl předchůdce stěžovatelky v restituci. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. V roce 2001 vedlejší účastníci na základě kupní smlouvy nabyli pozemek s hájenkou v katastrálním území K. o výměře 1 154 m2 ("hlavní pozemek"). V té době byl k hlavnímu pozemku původním oplocením z roku 1961 připlocen další pozemek o výměře 1 378 m2 ("sporný pozemek"). Před uzavřením kupní smlouvy byl hlavní pozemek oceněn znaleckým posudkem, a to včetně oplocení. Od roku 2001 vedlejší účastníci užívali oba pozemky jako jeden celek v hranicích původního oplocení; stejně byly pozemky užívány i před uzavřením kupní smlouvy. Právní předchůdce stěžovatelky sporný pozemek nabyl v rámci restitučního řízení podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., zákona o půdě) v roce 2000. Stěžovatelka nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku v pozůstalostním řízení v prosinci 2019 (viz bod 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). 3. Vedlejší účastníci se proti stěžovatelce žalobou u civilních soudů domáhali určení jejich vlastnického práva ke spornému pozemku. V srpnu 2023 Okresní soud v Příbrami ("okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastníci jsou vlastníky sporného pozemku. Vlastnické právo k nemovitosti měli nabýt na základě mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku, podle kterého platí, že "[u]plyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl". Podle okresního soudu vedlejší účastníci podmínky mimořádného vydržení naplnili, jelikož sporný pozemek drželi po dobu 20 let a jejich držba byla "v nikoli nepoctivém úmyslu". Bylo na žalované stěžovatelce, aby nepoctivý úmysl prokázala, ta však důkazní břemeno neunesla. 4. V únoru 2024 Krajský soud v Praze ("krajský soud") prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Neshledal, že by vedlejší účastníci drželi sporný pozemek v nepoctivém úmyslu. Mimořádné vydržení pozemku, který právní předchůdce stěžovatelky nabyl v rámci restituce, neodporovalo dobrým mravům. Stěžovatelka ani její právní předchůdce proti držbě své nemovitosti dvacet let nijak nezakročili, musí proto čelit důsledkům stejně jako kterýkoliv jiný vlastník. 5. V září 2024 Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že civilní soudy porušily její základní práva na ochranu vlastnictví a soudní ochranu [čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina")], protože neústavně posoudily naplnění podmínek mimořádného vydržení sporného pozemku vedlejšími účastníky. Při hodnocení existence "nepoctivého úmyslu" vedlejších účastníků pominuly základní pravidlo poměru rozlohy pozemků. Podle něj platí, že nepoctivý úmysl je zpravidla dán, je-li z okolností případu zjevné, že by průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybnosti poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký oprávněně nabyl. Nepoctivý úmysl byl dán rovněž s ohledem na rozdílnost charakteru pozemků, přehledný terén a tvar sporného pozemku. Nejvyšší soud se v tomto ohledu odchýlil od své rozhodovací praxe. 7. Stěžovatelka dále namítá, že samotná aplikace institutu mimořádného vydržení na majetek nabytý v restituci odporuje dobrým mravům a principům zakotveným v Listině. Užitím uvedeného institutu bylo restituentovi ze strany státu opakovaně odejmuto vlastnictví sporného pozemku, a to bez jakékoli satisfakce. Zákon o půdě byl přijat k zmírnění následků majetkových křivd, stěžovatelce proto měla být přiznána ochrana stávajícího vlastnického práva oproti nároku vedlejších účastníků. Soudy přitom nezohlednily mimořádné okolnosti případu: velký rozsah restituce, vysoký věk původní oprávněné osoby a trojí právní nástupnictví v čase vydržování. 8. Soudy rovněž retroaktivně aplikovaly úpravu mimořádného vydržení podle "nového" občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014). Původní vlastník vlastnil sporný pozemek za účinnosti "starého" občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), který zakotvoval pouze institut řádného vydržení, který z důvodu absence dobré víry vedlejších účastníků nemohl být naplněn. Právní předchůdci stěžovatelky v době před účinností nové úpravy nemohli předvídat budoucí institut mimořádného vydržení a jednali pouze tak, aby zabránili jedinému možnému způsobu vydržení, tedy že přerušili "dobrověrnou držbu" vedlejších účastníků. Nebyli-li vedlejší účastníci od roku 2004 v dobré víře, neměla by jim být držba započtena. Ustanovení § 3066 nového občanského zákoníku lze ústavně konformně vyložit tak, že započtení doby, po kterou měl držitel (popřípadě jeho právní nástupce) věc nepřetržitě v držbě, je možné pouze v případě poctivé držby. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika 9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 10. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Soudy posoudily podmínky mimořádného vydržení - včetně absence nepoctivého úmyslu - v souladu s ustálenou judikaturou, podle které lze mimořádně vydržet rovněž o 100 % větší sousední pozemek. Pro existenci "nepoctivého úmyslu" se vyžaduje skutečná vědomost držitele, tj. držitel v době uchopení držby "skutečně ví", že se ujímá držby pozemku o výměře výrazně vyšší. V rámci vědomostní složky se musí uplatnit rovněž povědomí o následcích, tj. držitel ví o tom, že svým jednáním může způsobit někomu újmu, respektive si tyto skutečnosti alespoň jako reálně možné uvědomuje. Vědomostní složka je pak doplněna i složkou volní, tj. držitel takto jednat chce nebo je s tímto jednáním alespoň srozuměn. Soudy ústavně souladně aplikovaly § 1095 občanského zákoníku i s ohledem na skutečnost, že šlo o majetek nabytý v restituci. Zejména ústavně konformně aplikovaly čl. 11 Listiny: ze sociální funkce vlastnictví vyplývá ústavně odůvodnitelný požadavek o jeho předmět pečovat, chránit jej a zajímat se o jeho faktický i právní stav tak, aby vlastník svým jednáním mohl při střetu s konkurujícími právy být favorizován v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Aplikace přechodného ustanovení § 3066 občanského zákoníku k neústavní retroaktivitě nevede: závěr, že pro část vydržecí doby, která plynula před 1. 1. 2014, postačí absence držitelova nepoctivého úmyslu, je ukotven v judikatuře Nejvyššího soudu. 11. Podle krajského soudu ústavní práva stěžovatelky porušena nebyla. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že restituenty a jejich právní nástupce nelze vyjímat z účinků platné právní úpravy mimořádného vydržení, a to při vší úctě k osobám, jež byly za totalitního režimu perzekuovány a zbavovány majetku. Rovněž podle okresního soudu, který ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 12. Podle vedlejších účastníků je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka popírá zákonné podmínky mimořádného vydržení, neboť jakékoli vydržení je vždy bez náhrady. Sporný pozemek byl užíván jako funkční celek již od roku 1961, takto byl vedlejším účastníkům předán, nemohli tak nabýt pochybnost, že by někomu působili újmu, nebo že by se držby sporného pozemku ujali lstí. Není důvod zvýhodňovat restituenty oproti jiným vlastníkům. Námitka retroaktivity není s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti přípustná, neboť stěžovatelka ji před soudy dosud nevznesla. 13. Stě