III.ÚS 3290/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3290/24 ze dne 2. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Fraňkem, advokátem, sídlem Jana Opletala 644/8, Poděbrady, proti rozsudku Městského soudu č. j. 36 Co 167/2024-607 ze dne 22. 8. 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) A. V. a nezletilého b) A. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. března 2024, č. j. 43 Nc 520/2022-514, byl nezletilý chlapec (vedlejší účastník), výrokem I. svěřen do péče matky (vedlejší účastnice). Obvodní soud dále upravil styk otce (stěžovatele) s nezletilým s postupně rozšiřujícím se způsobem pro období tří a šesti kalendářních měsíců a od sedmého měsíce od právní moci rozsudku s tím, že vyslovil, že v době, kdy není stanoveno, že je nezletilý v péči stěžovatele, bude nezletilý v péči vedlejší účastnice, a že k předávání nezletilého mezi rodiči dojde v místě bydliště vedlejší účastnice nebo ve školském zařízení a s tím, že vedlejší účastnice je povinna nezletilého ke styku s otcem řádně připravit (výrok II), dále stěžovateli stanovil vyživovací povinnost k nezletilému ve výši 10 000 Kč měsíčně pro období od prvního do třetího měsíce od právní moci tohoto rozsudku ve výši 9 500 Kč měsíčně pro období od čtvrtého do šestého měsíce od právní moci tohoto rozsudku a ve výši ve výši 9 000 Kč měsíčně počínaje sedmým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to se splatností vždy do každého 15. dne kalendářního měsíce předem k rukám matky (výrok III). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V). 2. Městský soud v Praze následně rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví specifikovaným rozhodnutím potvrdil, kromě výroku II, který změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým od sedmého měsíce od právní moci tohoto rozsudku v sudém kalendářním týdnu od čtvrtka 15:00 hod. do pátku 19:00 hod. a v lichém kalendářním týdnu od pátku 15:00 hod. do neděle 19:00 hod., ve zbytku výrok potvrdil. Napadené rozhodnutí jako celek považoval odvolací soud za věcně správné a nevykazující znaky libovůle. Ke změně rozhodnutí došlo pouze z důvodu, aby soud zohlednil tvrzení stěžovatele o tom, že potřebuje zejména počáteční část pracovního týdne trávit v zaměstnání v Německu, což mu tato úprava umožní lépe než ta, kterou přijal obvodní soud, podle níž měl mít otec nezletilého v péči v sudém týdnu v pondělí, středu a pátek bez přespání. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na respektování rodinného života, tedy čl. 32 Listiny a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dále čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Došlo podle něho také k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 4. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout tak, že obecné soudy nereflektovaly harmonogram stěžovatelova zaměstnání v Německu, respektive odvolací soud ho v napadeném rozhodnutí reflektoval až od sedmého měsíce od právní moci rozhodnutí. Nešlo přitom o jediné možné řešení styku. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nešetří nejlepší zájem dítěte. Znalecký posudek vycházel z nekompletních dat o rodičích a chování vedlejší účastnice (matky), a stěžovatel měl navíc výhrady vůči jeho zadání. Stěžovatel měl na základě vedení jednání před odvolacím soudem také za to, že dojde k výraznějšímu rozhodnutí v jeho prospěch, což se však zcela překvapivě nestalo. 5. Stěžovatel se v rámci odvolání dožadoval stanovení střídavé péče a předložil celou řadu námitek vůči rozsudku obvodního soudu a poukazoval na jeho vnitřní rozpornost. Svou argumentaci podložil odkazy na příslušnou judikaturu a zákonná ustanovení, dále poukazoval na vady a nesprávnou interpretaci důkazů. Prvostupňovému rozhodnutí mj. vytýkal, že odkazuje na odbornou literaturu, avšak jím vyvozené závěry uvedené v rozsudku jsou zcela v rozporu s tím, co daná literatura reálně uvádí. Ačkoliv na tyto rozpory poukázal a konkrétně je specifikoval, odvolací soud se k nim nikterak nevyjádřil a bez řádného odůvodnění pouze pasivně přejal závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel dále vyjádřil pochybnosti ke znaleckému posudku z oblasti psychologie a psychiatrie, z nichž městský soud vycházel. Tento posudek vychází z chybných a neaktuálních premis. Navíc byl zpracováván krátce poté, co se matka dopustila vůči nezletilému mezinárodního únosu, přičemž následně se přemístila zpět do České republiky. 6. Městský soud zdůvodnil nastavený styk tak, že si nezletilý má na péči stěžovatele postupně přivykat a že tento proces má později vyústit ve střídavou péči. Kombinace nevhodně zvoleného časového harmonogramu stěžovatelova styku a přístupu vedlejší účastnice, která nerespektuje dokonce ani výzvy policie a sabotuje i onen minimální styk stěžovatele s nezletilým, však nevyhnutelně směřuje k zakonzervování současného stavu a dalšímu oddálení střídavé péče. Stěžovatel se cítí být rodičem druhé kategorie. Navíc vedlejší účastnice výhradní péči nezvládá, a o nezletilého se starají ve velké míře chůvy, prarodiče a další osoby, přestože stěžovatel by měl prostor pro styk s nezletilým v mnohem větší míře, než v jaké mu byl přiřknut. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, to vše je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. 10. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. V oblasti úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně, tedy Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. 11. Ústavní soud nejprve rekapituluje, že obecné soudy rozhodly o úpravě poměrů rodičů k nezletilému vedlejšímu účastníkovi narozenému v lednu 2022. Vedlejší účastnice podala návrh za trvání manželství se stěžovatelem, když se rodiče fakticky rozešli (od února 2022 spolu nežili a nevedli rodinnou