III.ÚS 3311/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3311/12 ze dne 17. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Pavla Přibyla, 2) Ing. Stanislavy Smahové, 3) nezl. Barbory Přibylové, všech zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Brno, Bolzanova 461/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 4 A 35/2012-105 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 2/2011-86, spojené s návrhem na zrušení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Ústavní stížnost stěžovatelů 1) a 2) a návrh s ní spojený se odmítají. II. Ústavní stížnost stěžovatelky 3) se odmítá. III. Návrh stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před správními orgány a obecnými soudy 1. Rozhodnutím Krajské hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 4. 12. 2008 č. j. PRAV/27/202/84787/08 byla ve společném řízení podle § 57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), každému ze stěžovatelů 1) a 2) uložena pokuta podle § 29 odst. 2 zákona o přestupcích. Stěžovatelé 1) a 2) jako zákonní zástupci byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť nesplnili povinnost zajistit, aby se jejich nezletilá dcera Barbora (stěžovatelka 3), podrobila u zvolené praktické lékařky pro děti a dorost základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému Haemophilem influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, přičemž nezletilé nebyla ve stanovených termínech podána žádná ze tří dávek hexavalentní očkovací látky s acelulární pertusovou složkou a inaktivovanou očkovací látkou proti přenosné dětské obrně. Současně byla každému ze stěžovatelů 1) a 2) uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví (dále též "ministerstvo") ze dne 9. 2. 2009 č. j. 600/2009-OSH-30.1.-7.1.09 bylo změněno rozhodnutí krajské hygienické stanice ze dne 4. 12. 2008, konkrétně byla výše pokuty uložená každému ze stěžovatelů 1) a 2) snížena z částky 8 000 Kč na 5 000 Kč; ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2012 č. j. 4 A 35/2012-105 zamítl žalobu stěžovatelů 1) a 2) proti rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 2. 2009. Byl přitom vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 2/2011-86. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze v dané věci ze dne 27. 8. 2010 č. j. 4 Ca 10/2009-43, jímž bylo rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 2. 2009 zrušeno. 3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 se stěžovatelé bránili ústavní stížností ze dne 27. 8. 2012, ve znění doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 3. 2013, ve které navrhli, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil a současně přiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení. Mimoto navrhli, aby Ústavní soud zrušil § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví") a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. II. Řízení o návrhu na zrušení napadených ustanovení zákonů 4. Stěžovatelé spojili s ústavní stížností návrh na zrušení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. 5. Návrh s totožným petitem a na základě obdobně formulovaných důvodů byl podán rovněž v jiné věci vedené u Ústavního soudu, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1253/14 přerušil řízení o tam projednávané ústavní stížnosti a postoupil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 byl návrh zamítnut. 6. I v nyní projednávané věci proto Ústavní soud vyčkal rozhodnutí pléna ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/14. III. Obsah ústavní stížnosti a navazujících podání 7. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali zejména zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále do základní svobody myšlení a svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, nedotknutelnosti osoby podle čl. 7, práva na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 a práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. 8. Stěžovatelé argumentovali, že se rozhodli nenechat svoji nezletilou dceru očkovat na základě svého přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte, jakož i ze svého filozofického i racionálního přesvědčení, důvěry v život, přirozenost těla a schopnost jeho obrany před nemocemi. Očkování odepřeli po rozsáhlém studiu literatury i dalších zdrojů a na základě postoje, že toto automaticky nezaručuje zdraví dítěte, ba naopak je pro jeho zdraví rizikem; plošné očkování proti několika nemocem je nepřirozeným zásahem do dětského organismu, který může způsobit závažné poškození zdraví či dokonce smrt. Stěžovatelé zdůraznili, že jejich dcera je zdravé dítě, které trpí toliko občasnými obvyklými nemocemi; to dále potvrzuje správnost jejich úsudku, že očkování by bylo zbytečné. Odmítnutí očkování je podle stěžovatelů vždy projevem svobody myšlení a svědomí jako vnitřního přesvědčení a ústavně zaručeného práva, přičemž přezkum důvodů takového postoje je sporný. Nicméně v jejich případě nebyl ani dán důvod pro sankcionování za odmítnutí povinného očkování. 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále obsáhle vyjádřili důvody pro své přesvědčení o protiústavnosti právní úpravy povinného očkování. Jeho značný rozsah je podle nich ovlivněn lobby farmaceutického průmyslu; nařízení každého jednotlivého očkování by tím spíše mělo projít zákonodárným procesem. Poukázali na právní úpravu západních evropských zemí, v nichž je povinné očkování upraveno jen výjimečně, a to navíc přímo zákonem, jak je tomu např. ve Francii či Itálii. Za rozporný s ústavním pořádkem označili rovněž stav, kdy stát nepřebírá odpovědnost za případné negativní následky povinného očkování. Stěžovatelé namítali, že Nejvyšší správní soud při vydání rozsudku ze dne 25. 4. 2012 vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120, měl ovšem vyčkat rovněž rozhodnutí rozšířeného senátu v navazujícím řízení vedeném pod sp. zn. 7 As 88/2011, jehož předmětem bylo další posouzení zákonnosti právní úpravy, podle níž je povinné očkování vedle § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví upraveno (především) v prováděcí vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 537/2006 Sb."). 10. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2013 poukázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 26. 6. 2012 a konstatoval, že nesouhlas stěžovatelů s právním názorem soudu sám o sobě nezakládá důvodnost tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv či svobod. 11. Ministerstvo zdravotnictví ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 5. 2013 navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, přičemž současně vyjádřilo právní názor, že ve vztahu ke stěžovatelce 3) nebyla podána osobou oprávněnou. Stěžovateli uváděné důvody pro odepření očkování podle něj neodpovídají ústavně relevantním okolnostem, jak byly vymezeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III.ÚS 449/06. Argumentace stěžovatelů se na laické bázi zaměřuje na obecnou problematiku očkování a bezpečnost vakcín; stěžovatelé zpochybňují užitečnost očkování a jeho přínos k ochraně před infekcí a naopak zdůrazňují jeho údajnou škodlivost pro lidské zdraví. Ministerstvo zdůraznilo, že vlivem povinného očkování došlo k zásadnímu poklesu až vymizení předmětných onemocnění; toto tvrzení konkretizovalo na případech jednotlivých onemocnění, proti nimž je očkování prováděno. V zemích západní Evropy, kde je očkování nepovinné, přitom naopak dochází k jejich zvýšenému výskytu. Vyjádřilo přesvědčení, že nedošlo ani k zásahu do procesních práv stěžovatelů, neboť správní soudy vycházely z ustálené judikatury konstatující soulad právní úpravy povinného očkování s ústavním pořádkem. 12. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2013 poukázal na to, že v řízení před ním byla stěžejním předmětem přezkumu otázka, zda jsou povinnosti na úseku povinného očk