III.ÚS 3317/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3317/23 ze dne 14. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č. p. 81, Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2023 č. j. 3 Tdo 735/2023-173, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dne 25. dubna 2023 č. j. 11 To 81/2023-117 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2023 č. j. 6 T 57/2022-90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ("okresní soud") ze dne 7. 3. 2023, č. j. 6 T 57/2022-90, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 0 P 307/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 20 Co 15/2018, byla stěžovateli uložena vyživovací povinnost vůči jeho synovi ve výši 3 000 Kč měsíčně, kterou stěžovatel ale v době od srpna 2021 do listopadu 2022 neplnil. 3. Stěžovatel namítal, že neměl dostatek finančních prostředků a že jeho syn je zletilý, přičemž mu nesdělil, že po složení maturitní zkoušky v červnu 2021 pokračuje ve studiu. Okresní soud argumentace stěžovatele nepřisvědčila. Syn stěžovatele ukončil vzdělávání v oboru informačních technologií, dále pokračoval v denním pomaturitním studiu angličtiny a následně se stal studentem sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Jde o na sebe navazující studium, jež slouží k prohlubování předchozího vzdělání, a vede k lepším budoucím vyhlídkám syna stěžovatele na získávání prostředků pro své životní potřeby prací a nejde o pouhé tematicky nijak nespojené "vzdělávací pokusy". Cílem studia je soustavná příprava na budoucí povolání a po synovi stěžovatele tak nelze požadovat současný výkon práce, jak se toho domáhal stěžovatel. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatel neučinil žádný krok k tomu, aby si ověřil trvání vyživovací povinnosti. Se synem se nestýká a nekomunikuje s ním a o jeho studiu se dozvídá v průběhu různých řízení (opatrovnického nebo trestního). 4. K námitce stěžovatele, že neměl dostatek prostředků k placení výživného, okresní soud uvedl, že stěžovatel na výživném neuhradil nic a vzdal se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání. Ze zprávy společnosti A, vyplynulo, že příjem stěžovatele z pracovního poměru v této společnosti byl několikanásobně vyšší než jeho příjem u následujícího zaměstnavatele společnosti B. Pracovní poměr však stěžovatel ukončil ve zkušební době výpovědí ze strany zaměstnance. Pro skončení pracovního poměru neuvedl žádné důležité důvody. Jím přednášené tvrzení, že práci nemohl vykonávat z důvodu ztížené schopnosti ovládat pracovní stroj, se jeví jako účelové, neboť takový důvod by prospíval spíše ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Uzavření tohoto pracovního poměru také svědčí o tom, že ani stěžovatelem akcentovaná skutečnost, že měl v předmětné době záznam v rejstříku trestů, nebránila uzavření pracovního poměru, přičemž z výdělku z něho plynoucího by měl stěžovatel dostatek prostředků k hrazení výživného. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které usnesením ze dne 25. 4. 2023 č. j. 11 To 81/2023-117 Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") zamítl. 5. Usnesením ze dne 21. 9. 2023 č. j. 3 Tdo 735/2023-173 Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele. Shodl se s okresním soudem na tom, že pomaturitní studium syna stěžovatele nebylo případem zneužívání či úmyslného prodlužování studia. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že jej syn měl o studiu informovat. Uvedl, že byť by to při optimálně fungujících vztazích mezi rodičem a dítětem bylo standardní, existence vyživovací povinnosti na takové informaci vyživované osoby není závislá. O výživném bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 0 P 307/2010, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 20 Co 15/2018, stěžovatel tak o své vyživovací povinnosti věděl. V minulosti již u něj byla dvakrát trestní odpovědnost přečinem zanedbání povinné výživy vyslovena rozsudky okresního soudu ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 5 T 107/2017 a ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 1 T 64/2021. Pokud vzájemná komunikace mezi ním a jeho synem neprobíhala, stěžovatel si mohl vlastní aktivitou informaci o studiu syna zajistit. Známa mu byla minimálně z druhého trestního postihu v roce 2022. Z výslechu syna stěžovatele v postavení svědka vyplynulo, že v roce 2022 probíhalo i řízení o návrhu stěžovatele o zrušení vyživovací povinnosti, který byl zamítnut. I tehdy syn stěžovatele sděloval úmysl studovat vysokou školu. Stěžovatel už byl v minulosti dvakrát uznán vinným za přečin zanedbání povinné výživy, není tak pochyb o existenci vědomostní složky jeho zavinění. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o studiu syna nebyl informován a že jde o neúčelné studium ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14. Poukazuje na to, že jelikož je jeho syn zletilý, žádná škola ani jiná instituce mu informace o studiu neposkytne a syn navíc dal vždy na příslušnou školu výslovný zákaz podávat stěžovateli jakékoli informace. Syn ukončil studium sociologie a začal studovat obor archeologie, což se stěžovatel dozvěděl při civilním odvolacím řízení u krajského soudu, přičemž soudy vůbec nezjišťovaly, co bylo důvodem ukončení studia sociologie, zda to bylo například z důvodu nezvládnutí zkoušek a studijních povinností. Stěžovatel podotýká, že jeho zletilý syn je vystudovaný odborník v IT problematice a má možnost si sehnat přivýdělek v řádech desetitisíců korun měsíčně. Mnoho studentů si na úhradu nákladů studia přivydělává, může tedy tak činit i syn stěžovatele. 7. Soudy se jednostranně zabývaly výdělky stěžovatele a jeho výdělkem u společnosti A, a proč více než před třemi lety ukončil pracovní poměr. Skutečným důvodem bylo, že na tuto práci stěžovatel nemá tělesné dispozice a sám zaměstnavatel mu nabídl dohodu o ukončení pracovního poměru a řekl mu, že jinak stěžovateli pracovní poměr ukončí ve zkušební době sám. Kvůli zletilému synovi byl stěžovatel odsouzen, má záznam v rejstříku trestů a přišel o zbrojní průkaz a o pracovní pozici a stálý příjem z pracovního poměru u bezpečnostní agentury. Soudy stěžovateli, a to i v trestním řízení, neustále vyčítají, že mohl dosáhnout vyšších příjmů, přestože má záznam v rejstříku trestů. Kdyby zletilý syn nepodával opakovaná trestní oznámení, mohl mít stěžovatel daleko vyšší příjmy a stálý pracovní poměr a mohl dávno doplatit dluh na výživném a řádně platit určené výživné. 8. Stěžovatel soudům doložil minimálně deset reakcí společností na jeho odpovědi na nabídky zaměstnání. Je nemajetný a zaměstnán na dohodu o pracovním poměru u firmy B. Jeho výdělky se pohybují do 10 000 Kč měsíčně, ale jsou velmi proměnlivé. Stěžovatel žije ve společné domácnosti s přítelkyní, která pobírá invalidní důchod a její zdravotní stav neumožňuje jakýkoli přivýdělek. Dohromady hradí nájemné a zálohy na energie ve výši 18 000 Kč. Na nájemném se každý podílejí jednou polovinou. Za částku 9 000 Kč by sám pro sebe stěžovatel nesehnal ani bydlení na ubytovně. Hradí výživné v částce, která mu zbyde po úhradě nezbytných nákladů na bydlení. Soudy se vůbec nezabývaly tím, zda nehrazení výživného bylo ze strany stěžovatele úmyslné, nebo zda bylo zapříčiněno jeho finančními a majetkovými možnostmi za situace, kdy se snažil shánět si práci s vyšším výdělkem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu proj