III.ÚS 3379/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3379/10 ze dne 16. 6. 2011 N 113/61 SbNU 663 Aplikace principů spravedlivého procesu v řízení o bagatelních nárocích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 16. června 2011 sp. zn. III. ÚS 3379/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JG INVEST, s. r. o., IČ 26960958, se sídlem v Troubsku, Jihlavská 396/46a, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010 č. j. 16 C 91/2010-43, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti žalované na zaplacení 1 000 Kč z titulu neuhrazeného jízdného a přirážky k jízdnému na základě postoupení pohledávky Dopravního podniku města Brna na stěžovatelku, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010 č. j. 16 C 91/2010-43 se ruší. Odůvodnění Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 23. 11. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010 č. j. 16 C 91/2010-43. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 90 a 96 Ústavy a v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 16 C 91/2010, ze kterého zjistil, že stěžovatelka (zastoupená JUDr. M.) podala proti žalované dne 17. 4. 2008 žalobu pro částku 1 000 Kč z titulu neuhrazeného jízdného a přirážky k jízdnému, a to na základě zápisu o provedené přepravní kontrole ze dne 16. 4. 2007. Přílohou připojila kopii zápisu o provedené přepravní kontrole a kopii vyrozumění žalované stěžovatelkou ze dne 4. 4. 2008 o postoupení pohledávek Dopravního podniku města Brna na stěžovatelku dne 1. 4. 2008. Soud vydal dne 19. 5. 2008 platební rozkaz sp. zn. 57 Ro 5991/2008. Žalovaná podala odpor, ve kterém uvedla, že dne 10. 8. 2007 uhradila na adresu JUDr. L. částku 2 000 Kč za 2 neuhrazené jízdy, a nebude tedy žalovanou částku platit znovu. Uvedla, že se v roce 2007 již odvolávala k platebnímu rozkazu sp. zn. 57 Ro 5916/2007 a soud rozhodl, že již své pohledávky uhradila. Předložila jako přílohu městskému soudu kopii složenky s datem podání 10. 8. 2007 znějící na částku 2 000 Kč ve prospěch (adresovanou) advokátní kanceláře JUDr. L. L. v Praze 4; na složence není uveden důvod platby (tj. z jakého právního důvodu či na jaký dluh je platba placena). Městský soud vyzval přípisem ze dne 27. 7. 2010 účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání. Stěžovatelka dne 9. 8. 2010 prostřednictvím nové zástupkyně JUDr. L. sdělila, že souhlasí s upuštěním od jednání a uvedla, že žalovaná k 9. 8. 2010 na pohledávku ničeho neuhradila. Odkázala dále na listinné důkazy ve dvou správních spisech vedených týmž městským soudem (smluvní přepravní podmínky, rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2006 z DPmB, a. s., na JUDr. L., včetně příloh, postupní smlouva z 2. 5. 2006 o postoupení pohledávek z JUDr. L. na společnost ANDRA AGENCY, s. r. o., smlouva o postoupení pohledávek ze 7. 4. 2008 ze společnosti ANDRA AGENCY s. r. o., na stěžovatelku, včetně soupisek identifikujících konkrétní pohledávky, jmenný seznam postoupených pohledávek atd.). Městský soud vydal dne 14. 9. 2010 rozsudek, kterým žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru (z důkazu zápisu o provedené přepravní kontrole a z kopie složenky), že závazek zanikl splněním, neboť žalovaná dostatečně prokázala, že požadovanou částku 1 000 Kč stěžovatelce k rukám její zástupkyně JUDr. L. zaplatila složenkou (přiznala se v odporu ke dvěma dlužným jízdám; zaplatila 2 000 Kč). Otázku aktivní legitimace stěžovatelky označil městský soud v řízení za nespornou. Podáním ze dne 15. 10. 2010 stěžovatelka požádala městský soud o zaslání odporu žalované a listin, kterými žalovaná prokazovala úhradu žalované částky, a to s tím, že tyto listiny nebyly do doby vydání rozsudku stěžovatelce zaslány; argumentovala, že pokud městskému soudu před vydáním rozsudku uvedla, že do dne 9. 8. 2010 žalovaná na dluh ničeho neuhradila, nemohla žalovaná prokazovat úhradu dluhu platbou z 10. 8. 2007. Soud v reakci zaslal stěžovatelce opis odporu žalované. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud rozhodl zcela nepředvídatelně, a byla tak až v době vyhlášení rozsudku postavena před situaci, kdy již nebylo možné nabídnout soudu další důkazy [poukázala na nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Soud jí neposkytl procesní příležitost seznámit se s tvrzením žalované, tedy s podaným odporem a tvrzením o úhradě dluhu, ani vyjádřit se k žalovanou předloženému důkazu (složence); soud si vůbec nezajistil stanovisko stěžovatelky k tvrzení a důkazu žalované, a porušil tak princip rovnosti účastníků řízení. Soud ani nijak nezohledňoval tvrzení stěžovatelky z 9. 8. 2010, že žalovaná ničeho na dluh neuhradila. Městský soud dle stěžovatelky navíc užil k rozhodnutí naprosto nepřezkoumatelný a neurčitý důkaz - složenku o platbě. Soud tento důkaz nesprávně posoudil a dospěl k vadnému závěru, že žalovaná dluh uhradila. Závěr soudu je mimo jiné i v rozporu s logikou a časovou posloupností. Stěžovatelka uvedla, že žalovaná věděla, kolik má dluhů u DPmB, a. s. (resp. společnosti ANDRA AGENCY, s. r. o., a poté stěžovatelky), přesto prokazovala v daném řízení městskému soudu úhradu dluhu platbou, která se týká dluhu jiného - pohledávky vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 19 Co 464/2007, kdy soud na základě dřívější žaloby ze dne 20. 6. 2007 uložil žalované uhradit společnosti ANDRA AGENCY, s. r. o., jistinu/dluh 1 000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 2 504 Kč k rukám JUDr. L. Stěžovatelka také uvedla, že v době úhrady dluhu ještě neexistovala pohledávka, pro kterou podala stěžovatelka žalobu, resp. vlastníkem pohledávky nebyla dne 10. 8. 2007 žalobkyně, protože na stěžovatelku byly pohledávky postoupeny až smlouvou ze dne 7. 4. 2008. Soud tedy vůbec nezohlednil data postoupení pohledávek s datem platby. Nezabýval se ani otázkou spárování plateb. Žalovaná přitom hradila částku 2 000 Kč bez bližší identifikace. Pokud dlužník neuvede účel platby, má navíc platit zásada priority. Postup městského soudu tak stěžovatelka považuje za úplnou svévoli, která odůvodňuje zásah Ústavního soudu, i jedná-li se o částku bagatelní. Městský soud v Brně se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Konkludentním postupem pak rovněž na základě výzvy Ústavního soudu projevil souhlas k upuštění od ústního jednání. Žalovaná z původního řízení byla Ústavním soudem poučena a vyzvána, aby sdělila, zda bude uplatňovat práva vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti. Současně ji Ústavní soud vyzval k vyjádření se k ústavní stížnosti a oznámení, zda souhlasí s případným upuštěním od ústního jednání. Žalovaná na výzvu Ústavního soudu nereagovala, a postavení vedlejší účastnice tak neuplatnila. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby znějící na částku 1 000 Kč (a náklady řízení), kterou lze označit za bagatelní. V případě bagatelních věcí přitom ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipouští ani odvolání. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [viz rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (situací), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se především o situace výrazného porušení práva na spravedlivý proces, tedy zejména kdy se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, kdy své rozhodnutí neodůvodní nebo se jejich závěry a odůvodnění příčí pravidlům logiky, jsou výrazem přepjatého formalismu nebo jsou jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že byť jde v dané věci o bagatelní částku, městský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a to zjevným porušením principu rovnosti účastníků a rovněž svévolnou interpretací a aplikací právního předpisu. Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu ve vztahu k principu rovnosti účastníků/stran řízení, jenž je zakotven v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny a promítá se do řady ustanovení procesních předpisů [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193), IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235), II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125) nebo IV. ÚS 2813/08 ze dne 28. 4. 2009 (N 102/53 SbNU