III.ÚS 3387/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3387/12 ze dne 26. 3. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti společnosti Mladá fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany, právně zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr., PhD., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15/735, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 4948/2010-1074, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a společnosti MAFRA, a. s. se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, právně zastoupené JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu bylo dne 3. 9. 2012 doručeno podání, v němž stěžovatelka svou včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a domáhá se jeho zrušení. Argumentace stěžovatelky byla doplněna podáním, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno 25. 3. 2013. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím mělo být zasaženo do jejích základních práv ve smyslu článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 31. 3. 2004 podala společnost MAFRA a. s. (dále jen "vedlejší účastnice", příp. "žalobkyně") proti stěžovatelce žalobu na ochranu proti nekalému soutěžnímu jednání, jejímž základem bylo údajné neoprávněné užívání označení "mladá fronta", resp. "mf", ke kterému mělo docházet při vydávání týdeníku s názvem "MF PLUS", resp. "MLADÁ FRONTA PLUS". Předmětná žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2008 č. j. 15 Cm 75/2004-768. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, jenž napadené prvoinstanční rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, přičemž stěžovatelce uložil povinnost zdržet se užívání slovního spojení "MLADÁ FRONTA" i zkratky "MF" v názvu jím vydávaného periodika. Stěžovatelka rozhodnutí vrchního soudu napadla dovoláním k Nejvyššímu soudu, jenž se v plném rozsahu ztotožnil s názorem soudu odvolacího a dovolání stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 30. 5. 2012 č. j. 23 Cdo 4948/2010-1074, napadeným ústavní stížností. Jak je uvedeno v odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatelka opakovaně vyzývala obecné soudy k tomu, aby v rámci předmětného řízení předložily předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství (resp. Evropskému soudnímu dvoru), na jejichž základě by bylo rozhodnuto o výkladu a aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jenž byl přijat implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES ze dne 22. 10. 2008. Podle názoru stěžovatelky představoval výklad ustanovení známkového práva společně s posouzením samotného vztahu mezi právem ochranných známek a právem nekalé soutěže základní předpoklad pro rozhodnutí soudů v dané věci. Stěžovatelka proto namítá, že nepředložením předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru bylo zasaženo do jejího práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny a zároveň do jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka pak zvláště upozorňuje na to, že Nejvyšší soud opomněl přesvědčivě odůvodnit, proč stěžovatelkou předložené otázky nejsou pro rozhodnutí v dané věci relevantní, a není tedy třeba je Evropskému soudnímu dvoru předkládat. Zásah do svých základních práv stěžovatelka dále spatřuje v tom, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s některými jejími tvrzeními a neposkytly dostatečné odůvodnění pro jejich negaci. V této souvislosti stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že označení "Mladá fronta" nepřetržitě užívá již od roku 1945, a svědčí jí tedy faktická priorita práv k označení "mladá fronta" a jeho zkratce "mf". Existencí starších materiálních práv stěžovatelky se však údajně Nejvyšší soud vůbec nezabýval a spokojil se s konstatováním, že žalobci je nutné přiznat právní ochranu poskytovanou právem nekalé soutěže navzdory existenci těchto starších práv, neboť stěžovatelka je začala užívat v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy vyšších stupňů vůbec nezabývaly otázkou příznačnosti označení "Mladá fronta" pro stěžovatelku, přestože právě příznačnost tohoto názvu v očích spotřebitelů představovala klíčový prvek skutkových zjištění, bez něhož nebylo možné v dané věci spravedlivě rozhodnout. V řízení před obecnými soudy stěžovatelka zdůvodňovala oprávněnost svého jednání mimo jiné ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, z nějž dovozovala, že žalobkyně nebyla oprávněna bránit stěžovatelce v užívání jejích zapsaných ochranných známek, a to ani v případě, že by jí náležela starší známková práva. Žalobkyně by totiž tato práva pozbyla strpěním užívání ochranných známek ze strany stěžovatelky po dobu pěti let, následkem čehož by již nebyla oprávněna proti takovémuto užívání nic namítat. Jak se domnívá stěžovatelka, obecné soudy se touto otázkou nezabývaly dostatečně, jestliže bez dalšího došly k závěru, že známkoprávní úprava není pro řešení daného sporu vůbec relevantní. Absenci odůvodnění stran některých svých tvrzení spatřuje stěžovatelka konečně i v té skutečnosti, že se Vrchní soud v Praze, ani Nejvyšší soud nevypořádaly s tvrzením o nekalosoutěžním chování žalobkyně, jenž si již od počátku vydávání deníku "Mladá fronta DNES" musela být vědoma toho, že označení "Mladá fronta" je již dlouhodobě po právu užíváno jiným subjektem, pro nějž se toto označení stalo příznačným. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vyslovila domněnku, že to byla naopak žalobkyně, kdo se u spotřebitelů zcela záměrně snažil vzbudit dojem, že je, co se týče vydávání deníku "Mladá fronta DNES", pokračovatelkou společnosti stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce. Stěžovatelka se domnívá, že právní posouzení předmětné věci Nejvyšším soudem, stejně jako soudem odvolacím, bylo v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka poukazuje na jí navržené a soudy provedené důkazy (zejména pak propagační a vnitropodnikové materiály stěžovatelky či průzkumy veřejného mínění), které dokládají, že označení "Mladá fronta" se pro ni stalo v důsledku dlouhodobého konzistentního užívání příznačným, neboť spotřebitelé si toto označení spojují právě a pouze s ní, přičemž deník žalobkyně dokonce považují za produkt stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že na žalobkyni nebylo nikdy převedeno právo používat uvedené označení, a to ani uzavřením hospodářských smluv mezi právními předchůdci stěžovatelky a žalobkyně, má stěžovatelka zato, že je to naopak žalobkyně, kdo se vydáváním svého periodika dopouští nekalosoutěžního jednání. Stěžovatelka pak spatřuje extrémní rozpor mezi výše uvedenými skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, jenž vyslovil názor, že jediným oprávněným uživatelem označení "Mladá fronta" je výhradně a pouze žalobkyně. Z rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, jakým způsobem se soudy s existencí výše uvedených důkazních prostředků vypořádaly a zda je vůbec vzaly v úvahu. Tyto soudy tak podle názoru stěžovatelky zcela pominuly důkazy klíčové pro rozhodnutí ve věci, přičemž nepodaly žádné vysvětlení, z jakých důvodů tyto důkazy považovaly za nepřípustné či irelevantní. Soudy se podle mínění stěžovatelky navíc dopustily svévolného postupu při interpretaci klíčových právních předpisů, když v otázce výkladu pojmu "dobré mravy soutěže" přijaly interpretaci zcela nečekanou a nepředvídatelnou, která postrádala oporu v provedeném dokazování či skutkových tvrzeních, přičemž se opomněly vypořádat s podstatnými částmi argumentace stěžovatelky, týkajícími se výkladu tohoto neurčitého pojmu. Mimoto se soudy měly zabývat otázkou vztahu právní úpravy nekalé soutěže a právní úpravy ochranných známek, neboť interpretace jejich vzájemného vztahu byla v předmětné věci otázkou naprosto klíčovou. Odmítnutí aplikace známkoprávní úpravy s odůvodněním, že žalobkyně uplatňuje pouze nároky z nekalé soutěže, by podle názoru stěžovatelky vedlo k absolutní negaci jejích práv plynoucích ze zápisů jejích ochranných známek. V doplněném podání ze dne 25. 3. 2013 poukazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, v němž spatřuje podporu pro správnost své argumentace. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že postupem Nejvyššího soudu České republ