III.ÚS 3408/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3408/10 ze dne 7. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem AK se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2010 č. j. 4 Ads 45/2010-61 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č. j. l0 Ca 385/2007-38, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2010 č. j. 4 Ads 45/2010-61, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č. j. l0 Ca 385/2007-38, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 385/2007 a dále spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 45/2010. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 nebyl stěžovateli L. U. od 1. ledna 2004 přiznán příspěvek za službu. Rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. listopadu 2007 č. 1028/2007 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 a toto rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že služební funkcionář postupoval v souladu s dikcí ust. § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen "služební zákon"), pokud k uvedenému datu rozhodl o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, protože ke dni následujícímu po skončení služebního poměru byl odvolateli na jeho žádost ze dne 27. listopadu 2003 přiznán od 1. ledna 2004 starobní důchod pravomocným rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 2. února 2004 č. j. OSZ-63249/VD-Ha-2004. Tím byla provedena volba mezi příspěvkem a důchodem, jak to předpokládá ust. § 118 odst. 2 služebního zákona, a napadené rozhodnutí je tak v souladu s ust. § 116 odst. 4 téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru podal stěžovatel správní žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2009 č. j. 10 Ca 385/2007 - 38 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2006 č. j. 3 As 14/2006 - 115, na nějž se žalobce odvolával, nárok na příspěvek za službu zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle ust. § 118 odst. 2 služebního zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Poukázal na skutečnost, že v projednávané věci podal žalobce po podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru v roce 2003 žádost o přiznání starobního důchodu a ten mu byl pravomocně přiznán. K námitce, že mu nebyla dána možnost volby, respektive že nebyl informován o možnosti volby mezi oběma nároky, soud uvedl, že zákon dává možnost mezi oběma nároky přímo tomu, kdo je oprávněn takovou volbu provést, přičemž zákon pro platnost takové volby neukládá žádnou poučovací povinnost služebnímu orgánu či jinou podmínku, jež by působila nějaký právní následek. Poukázal na to, že při uplatňování práv a zájmů adresáta práva platí obecná zásada, že každý má znát a hájit svá práva a že neznalost zákona neomlouvá; četné výjimky z tohoto pravidla jsou pak zákonem výslovně upraveny tam, kde je to třeba například k ochraně určitých práv nebo tam, kde by mohlo při takové neznalosti zákona dojít k něčí neopodstatněné újmě. Pro daný případ však takové pravidlo neplatilo, neboť šlo o aplikaci právního předpisu, jehož znění bylo veřejně dostupné, a tak jako u jiných existujících nároků policistů či zaměstnanců je na každém policistovi, aby si ohledně svých zákonných nároků sám zjistil potřebné informace, které se těchto nároků a jejich uplatňování týkají. Proto nelze podle názoru soudu přisvědčit stěžejní námitce žalobce, že by tím, že jej služební orgán při sepisování žádosti o starobní důchod výslovně nepoučil o možnosti zažádat alternativně o příspěvek za službu, byl porušen zákon nebo by tím dokonce bylo možno dovozovat neplatnost rozhodnutí o přiznání důchodu nebo vzniku nároku na služební příspěvek. Poukázal na dikci zákona, z níž jasně plyne, že volbu je možné provést pouze při souběhu uvedených nároků, nikoliv tedy až poté, co bylo o přiznání starobního důchodu již pravomocně rozhodnuto, přičemž z uvedeného nelze ani dovozovat závěr, že by snad žalobce žádost o přiznání starobního důchodu činil nesvobodně či pod nátlakem, a tak by se mohlo jednat o neplatný právní úkon. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. srpna 2010 č. j. 4 Ads 45/2010-61 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v nyní projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatel žádostí ze dne 27. listopadu 2003 uplatnil nárok na starobní důchod od 1. ledna 2004, a že rozhodnutím ze dne 2. února 2004 mu byl starobní důchod od 1. ledna 2004 přiznán. Pokud se tedy aplikuje na nyní posuzovaný případ právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 14/2006 - 115 ze dne 17. srpna 2006, pak je patrné, že tím, že stěžovatel požádal o starobní důchod a vznik nároku byl rozhodnutím ze dne 2. února 2004 deklarován, vyloučil možnost souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu a nárok na příspěvek za službu zanikl. Rozhodující senát se nehodlal odchýlit od dosavadní judikatury, přičemž její aplikace musí nutně vést k závěru, že stěžovatel tím, že podal žádost o starobní důchod a tento mu byl přiznán, fakticky provedl volbu mezi příspěvkem za službu a mezi starobním důchodem, a to tak, že si vybral starobní důchod. II. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu bylo v listopadu 2003 ústně sděleno, že jeho služební poměr u Policie ČR s ohledem na splnění podmínek odchodu do důchodu dnem 1. ledna 2004 skončí a byl vyzván, aby se dostavil na Správu Policie ČR Jihomoravského kraje, kde s ním bude sepsána žádost o přiznání starobního důchodu. Stěžovatel uvádí, že mu žádná možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu nebyla dána a stejně jako dalším mu bylo sděleno, že na příspěvek za službu nemá nárok a že mu může být přiznán toliko starobní důchod. Stěžovatel uvádí, že uvedený postup účastníka řízení byl v souladu s praxí, neboť Ministerstvo vnitra až do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu z 17. srpna 2006 č. j. 3 As 14/2006-115 zastávalo názor, že od okamžiku vzniku nároku na starobní důchod není přiznání příspěvku za službu možné a tudíž ani osobám splňujícím nárok na přiznání starobního důchodu nedává možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu, a také příspěvek za službu v takových případech ani neposkytoval. Když stěžovatel dodatečně požadoval přiznání příspěvku za službu namísto starobního důchodu, rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 stěžovateli nebyl takový příspěvek za službu od 1. ledna 2004 přiznán a rozhodnutím ministra vnitra z 1. listopadu 2007 č. 1028/2007 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Stěžovatel je toho názoru, že postup Ministerstva vnitra na přelomu let 2003 až 2004 při ukončení služebního poměru byl v rozporu s dobrými mravy, neboť Ministerstvo vnitra vykládalo ust. § 118 odst. 2 služebního zákona vadně a takový nezákonný výklad v podstatě stěžovateli vnutilo. Tím, že si pak stěžovatel zvolil starobní důchod místo příspěvku za službu, se vzdal práv na výplatu příspěvku za službu. Stěžovateli byl v roce 2004 po témě