III.ÚS 3431/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3431/23 ze dne 12. 7. 2024 Povinnost rodiče převzít a předat dítě v bydlišti druhého rodiče Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, sídlem Kaprova 15/11, Praha 1, proti I. výroku, odst. 1.3, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 32 Co 125/2023-522, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a A. K., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, a nezletilé I. K., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem města S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem I., odst. 1.3, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 32 Co 125/2023-522, jímž bylo určeno, že otec si nezletilou převezme ke styku ve stanovenou dobu v bydlišti matky a po styku ji ve stanovenou dobu tamtéž předá, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I., odst. 1.3, Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 32 Co 125/2023-522, se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 0 P 131/2020, vyplývá, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 31. března 2023, č. j. 0 P 131/2020-468, bylo v řízení o úpravě styku a zvýšení výživného rozhodnuto tak, že stěžovatel (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilou vedlejší účastnicí (aktuálně ve věku 12 let - pozn. Ústavního soudu) každý sudý víkend v roce od soboty 10:00 hodin do neděle 18:00 hodin tak, že první vedlejší účastnice (matka) nezletilou předá stěžovateli v místě jeho bydliště a po ukončení styku stěžovatel nezletilou matce vrátí v místě jejího bydliště (I. výrok). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o úpravě styku v době prázdnin a svátků (II. až VII. výrok) a o tom, že tato speciální úprava má přednost před úpravou běžného styku (VIII. výrok). Stěžovateli byly uloženy povinnosti přispívat na výživu nezletilé částkou 9 000 Kč měsíčně a splácet dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2022 do 31. 3. 2023 ve výši 7 000 Kč měsíčně; rovněž bylo rozhodnuto o podmínkách splatnosti těchto částech (IX. a X. výrok). Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 0 P 131/2020-248, v I. výroku (XI. výrok) a bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (XII. výrok). 2. Okresní soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že bylo namístě upravit jak běžný styk, tak styk o prázdninách a svátcích, neboť doposud se stěžovatel s nezletilou stýkal pouze na základě mimosoudní dohody rodičů, která dlouhodobě nefungovala. Stěžovatel má složitou pozici v tom, že pracuje a částečně žije ve V., kde se podílí na výchově nezletilého syna J. Partnerka s jeho druhým nezletilým synem H. žije v P. Ačkoliv s tím spojené logistické problémy nemají jít k tíži nezletilé, bylo zjevné, že možnosti stěžovatele stýkat se s ní jsou omezené. Rozvržení jeho pracovní doby se však ustálilo tak, že byl schopen se s nezletilou stýkat každý sudý víkend, kdy se stýká rovněž s nezletilým J.; okresní soud nezjistil žádné překážky, které by bránily tomu, aby styk stěžovatele s nezletilou v tomto rozsahu probíhal. Šlo-li o nastavení podmínek předávání nezletilé ke styku, soud považoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou blíže odkázal, za nejvhodnější rovnoměrné rozvržení povinností mezi oba rodiče. Vzdálenost mezi jejich bydlišti není zcela zanedbatelná, a bylo proto namístě, aby oba dva byli povinni vynaložit na realizaci styku přibližně stejný čas, energii, i další náklady. Na straně obou rodičů i nezletilé okresní soud shledal podstatnou změnu poměrů, a v tomto směru proto nově rozhodl o výživném. 3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích I. až VIII. tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každý první sudý víkend v měsíci a každý v pořadí druhý sudý víkend v květnu, v září a v listopadu od pátku od 18:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, s výjimkou pololetních, jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin, pro které stanovil speciální úpravu styku (I. výrok, odst. 1.1 a 1.2). Stěžovateli uložil povinnost převzít si nezletilou ke styku ve stanovenou dobu v bydlišti matky a ve stanovenou dobu ji tam po styku předat zpět (napadený I. výrok, odst. 1.3). Rodičům dále uložil povinnosti spojené s realizací konkrétních styků, především s povinností stěžovatele informovat předem vhodným způsobem matku, nevyužije-li svého oprávnění nezletilou převzít ke styku ve stanovených termínech (I. výrok, odst. 1.4 a 1.5). Ve výrocích IX. až XI. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 11 000 Kč měsíčně (I. výrok, odst. 2.1) a rozhodl, že se tím mění rozsudek okresního soudu ze dne 26. 1. 2021 (I. výrok, odst. 2.2). Stěžovateli uložil zaplatit dlužné výživné za období od 1. 9. 2022 do 30. 9. 2023 ve výši 26 000 Kč do 31. 1. 2024 k rukám matky (I. výrok, odst. 2.3) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). 4. Krajský soud dospěl při rozhodování o určení místa přebírání nezletilé ke styku se stěžovatelem, stejně jako místa jejího následného předávání matce po ukončení styku (výhradně proti této části rozhodnutí směřuje ústavní stížnost - pozn. Ústavního soudu) na rozdíl od okresního soudu k závěru, že je vhodnější určit tímto místem výhradně místo matčina bydliště. Rekapituloval, že rodiče dříve společně bydleli v P., odkud stěžovatel odešel za prací do Spolkové republiky Německo. Matka se odtamtud přestěhovala do S. v roce 2017, přičemž tento záměr, jehož faktickou i právní součástí byla změna bydliště nezletilé, stěžovateli předem sdělila; stěžovatel vůči tomu tehdy nic nenamítal. Poprvé změnu zpochybnil až v nynějším řízení, v němž uplatnil požadavek na předávání nezletilé v místě svého bydliště v P. Krajský soud nemohl pominout zjevnou náročnost organizace stěžovatelovy péče o všechny jeho děti, jeho bydliště ve dvou státech, nepředvídatelnost událostí, k nimž může dojít na cestě, ani výhrady matky, podle níž stěžovatel často nepřebíral nezletilou v dohodnuté časy. Bylo proto v nejlepším zájmu nezletilé, aby ji stěžovatel přebíral ke styku v jejím bydlišti, tedy v jí známém prostředí, které jí může lépe kompenzovat případné čekání na stěžovatelův příjezd. Soud dále zohlednil i to, že stěžovatel tráví dobu styku se svými dětmi nejen v místě svého pražského bydliště, ale také u svých rodičů. Bylo proto možno se domnívat, že stěžovatel si bude moci lépe přizpůsobit program s dětmi, bude-li na něm, kdy a z jakého místa nezletilou poveze po styku zpět k matce. Popsané okolnosti odůvodňovaly přijetí jiného rozhodnutí, než které dříve zaujal Ústavní soud, jenž navíc podle krajského soudu rozhodoval v případech vycházejících z protiprávní jednostranné změny bydliště dítěte. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu, že místem přebírání a předávání nezletilé má být výlučně bydliště matky, je nedůvodné a neakceptovatelné. Uvádí, že matka se přestěhovala do S. v roce 2017 z důvodu založení nové rodiny. Matka si nevyžádala jeho souhlas, stěžovatel se domníval, že jde o přesun pouze dočasný. Po dobu, kdy matčin syn potřeboval její intenzivní péči, stěžovatel akceptoval, že dopravu za nezletilou bude zajišťovat pouze on. Matčin syn však na její péči již nyní odkázaný není, nadto sám stěžovatel má další dvě děti, a považoval proto za rozumné, aby místo předávání nezletilé ke styku s ním bylo do budoucna upraveno rovnoměrně (tj. jedno předání v místě matčina bydliště, druhé předání v jeho bydlišti). Rozhodnutí okresního soudu stěžovatel považuje v této části za správné, na rozdíl od rozhodnutí krajského soudu. 6. Stěžovatel dodává, že matka má k dispozici dvě vozidla a dovézt nezletilou do stěžovatelova bydliště by jistě zvládla; případně jí nic nebrání, aby si zajistila kondiční jízdy. Matka tvrdila, že automobil nevlastní, což je však v rozporu s informacemi stěžovatele. Krajský soud tyto skutečnosti blíže nezjišťoval. I pokud by matka musela k přepravě nezletilé využít prostředky veřejné hromadné dopravy, není v tom podle stěžovatele zásadní problém, neboť taková cesta trvá zhruba 1 hodinu 30 minut (jízda osobním automobilem zhruba 1 hodinu 15 minut). Krajský soud neprovedl žádné nové dokazování, které by mělo relevanci pro změnu místa předávání nezletilé ke styku. Způsob, jakým soud tuto změnu odůvodnil, neobstojí, neboť v prvé řadě stěžovateli nelze přičítat k tíži, že se v roce 2017 nebránil proti změně matčina bydliště, rovněž je nesmyslným argument, že