III.ÚS 357/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 357/18 ze dne 11. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti Mikrobiologického ústavu AV ČR, v.v.i., sídlem Vídeňská 1083, Praha 4 - Krč, zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 9 As 51/2017-41 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2017 č. j. 62 Af 111/2015-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 1. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel je veřejnou výzkumnou institucí. V únoru 2013 uveřejnil jako zadavatel veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, ve Věstníku veřejných zakázek a v Úředním věstníku Evropské unie oznámení otevřeného řízení za účelem zadání veřejné zakázky "Dodávka vybavení technologické haly" (dále jen "veřejná zakázka"), jejímž předmětem byla dodávka v oznámení blíže specifikovaných přístrojů a technologických zařízení v požadovaném počtu a kvalitě. Předpokládaná hodnota veřejné zakázky byla stěžovatelem stanovena na 20 000 000 Kč bez DPH. Dne 21. 5. 2013 stěžovatel uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky s dodavatelem Zeta Biopharma, s.r.o. 3. Rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 28. 8. 2014 č. j. ÚOHS-S500/2014/VZ-18146/2014/523/OPi bylo rozhodnuto, že se stěžovatel jako zadavatel veřejné zakázky dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách tím, že při jejím zadávání formou otevřeného řízení nedodržel postup stanovený § 60 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel dne 21. 5. 2013 uzavřel s později vybraným uchazečem smlouvu na plnění předmětu veřejné zakázky. Uvedené jednání mělo spočívat v tom, že stěžovatel z účasti na zadávacím řízení nevyloučil společnost Zeta Biopharma, s.r.o., která neprokázala splnění základních kvalifikačních předpokladů podle § 53 odst. 1 písm. a) a b) zákona o veřejných zakázkách v požadovaném rozsahu. Nepředložila totiž výpisy z evidence Rejstříku trestů svých statutárních orgánů ve vztahu k území České republiky podle § 53 odst. 3 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. V případě obou jednatelů, Dipl.-Ing. Alfreda Marchlera a Ewalda Willibalda Trummera, byl předložen toliko doklad obdobný výpisu z evidence Rejstříku trestů vydaný příslušným orgánem Rakouské republiky ve vztahu k jejímu území, kde mají oba bydliště. Za spáchání správního deliktu byla stěžovateli podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 9. 2015 č. j. ÚOHS-R326/2014/VZ-25897/2015/321/Oho, jímž byl zamítnut rozklad stěžovatele. 4. Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 2. 2017 č. j. 62 Af 111/2015-77. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že dodavatel (uchazeč) nesplní kvalifikaci podle § 60 zákona o veřejných zakázkách, jestliže nepředloží zákonem vyžadované informace o své kvalifikaci a požadované doklady ve lhůtě stanovené zadavatelem pro podání nabídek, případně poskytne-li tyto údaje či doklady neúplné. V takovém případě je zadavatel povinen takového dodavatele z účasti v zadávacím řízení vyloučit, ledaže by zadavatel po uplynutí lhůty k prokázání splnění kvalifikace využil oprávnění podle § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách a dodavatel na to reagoval dodatečným předložením dokladů prokazujících splnění kvalifikace. 5. Pokud jde o doklady k prokázání bezúhonnosti (beztrestnosti), které měly být později vybraným uchazečem předloženy, krajský soud uvedl, že podle § 53 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách má být k prokázání základních kvalifikačních předpokladů podle § 53 odst. 1 a) a b) zákona o veřejných zakázkách předkládán výpis z evidence Rejstříku trestů. U právnické osoby musí tento předpoklad splňovat i její statutární orgán nebo každý člen statutárního orgánu. Tento předpoklad přitom musí být splněn jak ve vztahu k území České republiky, tak k zemi sídla, místa podnikání či bydliště dodavatele. Krajský soud se ztotožnil s názorem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že primárním územím, pro něž bylo v případě dodavatele prokázání bezúhonnosti požadováno, bylo území České republiky, kde měl dodavatel sídlo. Bylo proto povinností obou jeho jednatelů prokázat svou bezúhonnost výpisem z rejstříku trestů jak ve vztahu k území České republiky, tak Rakouské republiky. Předložení pouze jednoho z těchto výpisů nebylo postačující. Podmínka, aby byla bezúhonnost statutárních orgánů prokazována jak ve vztahu k České republice, tak k případné jiné zemi jejich bydliště, nebyla v rozporu s čl. 45 tehdy platné směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. 3. 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. 6. Pochybení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nelze spatřovat ani v jeho postupu, kdy nevyzval uchazeče k doplnění druhého z výpisů podle § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách. Použití tohoto ustanovení sice mohlo vyvolat prolomení lhůty pro prokázání splnění kvalifikace, jež jinak uplynula společně s uplynutím lhůty pro podání nabídek, avšak pouze tehdy, pokud by stěžovatel sám toto oprávnění zadavatele využil. Podle § 59 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách má zadavatel pouze možnost, a nikoli povinnost, požádat dodavatele, který neprokázal splnění kvalifikace v plném rozsahu, o její doplnění. Nevyužil-li však stěžovatel této možnosti, pak neprokázáním splnění kvalifikace ve lhůtě pro podání nabídek se měla kvalifikace za neprokázanou a později vybraný uchazeč měl být bez dalšího ze zadávacího řízení podle § 60 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách vyloučen. 7. K argumentaci stěžovatele Evropským informačním systémem rejstříku trestů (dále jen "systém ECRIS") krajský soud poznamenal, že tento systém byl vybudován na zásadě, podle které členský stát, jenž odsoudí osobu, která není jeho státním příslušníkem, má povinnost neprodleně zaslat informace o tomto odsouzení členskému státu, jehož je pachatel příslušníkem. To ovšem neznamená, že by pro účely zákona o veřejných zakázkách bylo možno automaticky předpokládat, že výpis z evidence rejstříku trestů vydaný příslušným orgánem Rakouské republiky musí nutně obsahovat i informace o případném odsouzení v České republice, a tedy že by se § 53 odst. 1 písm. a) a b) zákona o veřejných zakázkách neměl ve skutečnosti použít. Krajský soud se ztotožnil s posouzením této otázky Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže v jeho prvostupňovém rozhodnutí, v němž bylo poukázáno na to, že k zaslání informací o pravomocných odsouzeních podle § 16d odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění zákona č. 357/2011 Sb., může dojít až ve lhůtě 10 pracovních dnů po provedení zápisu. Ani v takovém případě přitom není zaručeno, že se předmětný údaj v rejstříku trestů členského státu objeví. O zaznamenání pravomocného odsouzení občana České republiky do Rejstříku trestů musí nejprve na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodnout Nejvyšší soud, který posoudí, zda trestný čin, za nějž byl občan České republiky pravomocně odsouzen soudem jiného členského státu, je trestným činem i podle právního řádu České republiky. Pokud by tomu tak nebylo, zápis se neprovede. Existuje-li takováto zákonná výjimka ze zaznamenávání pravomocných odsouzení, nelze se existence systému ECRIS v případě nedoložení výpisu z rejstříku trestů jiného státu dovolávat. Tento systém sám o sobě nezaručuje, že výpisy z rejstříku trestů jedné osoby ve dvou členských státech budou totožné. 8. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 9 As 51/2017-41. Tento soud nepovažoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Pochybení neshledal ani v tom, že se krajský soud nezabýval zásadou uvedenou v čl. 40 odst. 6 Listiny, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán